ÚVOD, FENOMÉN KALAŠNIKOV:

Kalašnikov je fenomén a zároveň jde o jednu z nejvýznamnějších zbraní, která kdy byla zkonstruována. Jestli něco tuto pušku charakterizuje, tak je to spolehlivost, snadnost obsluhy, jednoduchost konstrukce a extrémní odolnost vůčí hrubému zacházení a povětrnostním vlivům či podnebí. Díky tolerancím vnitřních součástí bude pravděpodobně střílet zanesená pískem, zrezlá nebo celá od bláta, za deště, v extrémním horku i mraze a neselže. Ostatně se jedná o zbraň, které bylo vyrobeno nejvíce v celé historii palných zbraní. Když sečteme všechny verze dohromady, je udáváno, že bylo celkem vyrobeno 100 miliónů těchto pušek. Druhá nejvyráběnější zbraň a zároveň největší konkurent Kalašnikova z období studené války z druhé poloviny 20. století, puška M16 značně zaostává, těch bylo vyrobeno "pouhých" 8 miliónů kusů. Když jsem vzal zbraň poprvé do ruky, jednoduchost a nadčasová genialita konstrukce mne uchvátila. Závěr pušky se ve stručnosti skládá z unašeče závorníku spojeného s plynovým pístem, na který tlačí povýstřelové plyny přivedené z hlavně plynovým kanálkem, vratné pružiny a závorníku, který se při pohybu vzad otáčí a jímž prochází úderník. Až takto je to jednoduché. Kalašnikov se od doby svého vzniku účastnil snad všech válečných konfliktů. Je také nazýván zbraní celého lidstva, v historii bylo a je možné ho najít v oficiální výzbroji celé řady států (těch je nejméně 80), ale také v rukou gangsterů, teroristů, drogových dealerů, diktátorů, povstalců, partyzánů, pirátů, dětských vojáků atd. Kalašnikova měl Sadam Husajn, ale také Usama bin Ladin. Po druhé světové válce se jedná také v různých verzích o nejdéle používanou zbraň, vždyť už má za sebou 70 let nepřetržité služby. Figuruje ve státní vlajce Mosambiku a je také po něm pojmenována vodka. Neodmyslitelnou součástí africké vojenské módy jsou letecké sluneční brýle a kalašnikov. Existuje i muzeum Kalašnikov v Ivževsku. A stále se vyrábí, na webových stránkách koncernu Kalashnikov (jehož se součástí je i Izhmash, jakožto jeden z výrobců AKM) jsem nalezl pušku model AK-19 představenou v roce 2020, přičemž se jedná o exportní model s 30 ranným zásobníkem komorovanou v ráži NATO 5,56x45mm. První verze Kalašnikova AK-47 byla zkonstruována Michailem Kalašnikovem na základě trpkých zkušeností vojáků Rudé armády za druhé svěrové války a zavedena do výzbroje Sovětského svazu byla v roce 1949. Já mám modernizovanou verzi AKM, jež byla do výzbroje zavedena o 10 let později v roce 1959. Pušku mám upravenou na výlučně samonabíjecí verzi. Přepínač režimu střelby se nachází na pravé straně pouzdra závěru nad spouští a má tři polohy. V horní poloze je zbraň zajištěna, u plně automatické verze je možné v druhé poloze uprostřed střílet dávkami a v úplně spodní poloze přepínače jednotlivými ranami. U mé upravené pušky funguje horní poloha zajištění beze změny, ale u obou spodních poloh lze střílet výhradně jednotlivými ranami, střelba dávkou je trvale znefunkčněna.

DEFINICE A VÝVOJ ÚTOČNÉ PUŠKY:

Kalašnikov je ÚTOČNÁ PUŠKA. Tu lze charakterizovat tak, že s ní lze střílet bez opory dávkou i vést mířenou střelbu jednotlivými ranamí. Narozdíl od samopalu, který používá pistolové střelivo, útočná puška používá náboje střední balistické výkonnosti na pomezí mezi pistolovým a puškovým nábojem. Čímž lze oproti samopalu vést efektivní střelbu na delší vzdálenosti. Jedná se o krátkou kompaktní zbraň s odnímatelným zásobníkem s velkou kapacitou. Může být vybavena pistolovou rukojetí, uchycením bodáku, zaměřovačem, tlumičem plamene, kompenzátorem a nebo jinými doplňky, které zlepšují střelecký komfort a užitné vlastnosti zbraně. Častým omylem je, že za útočnou pušku je považována civilní puška AR-15, obzvláště, když písmena "AR" v názvu evokují označení "Assault Rifle", čili česky útočná puška. Což ale není pravda, písmena "AR" značí "Armalite", jméno společnosti která byla zodpovědná za konstrukci zbraně. AR-15 není schopna narozdíl od vojenských verzí M4/M16 střelby dávkou (jedná se o samonabíjecí pušku), tudíž tato zbraň nemůže být kvalifikována jako útočná puška. Dramatický rozvoj útočných pušek nastal po druhé světové válce a tento typ zbraní byl následně zaveden do výzbroje většiny armád světa. AK-47 byla po druhé světové válce první puškou této kategorie a kalašnikov ve všech svých modifikacích je také do dnešní doby zbraní v této kategorii nejrozšířenější. Za první útočnou pušku je ale obecně považována jiná ruská zbraň a to "M1916 Avtomat Fjodorova", která byla komorována v japonské ráži 6,5x50SR (tato ráže byla užívána u japonských pušek Arisaka Typ 30, 35, 38 a u jejích klonů). Pušku vyvinul Vladimír G. Fjodorovič v rámci modernizace carské armády a tato zbraň nastavila kritéria moderní útočné pušky. Puška umožňovala střelbu jednotlivými ranami i dávkou, měla odnímatelný zásobník na 25 nábojů a měla snesitelný zpětný ráz. Vyráběla se v městě Kovrov. Zbraň měla zvláštní konstrukci, neměla závěr tvořený závorníkem a nosičem závorníku, jak je dnes obvyklé, ale pracovala na principu krátkého zákluzu hlavně společně se závěrem, který byl tvořen jedním blokem a byl uzamčen pomocí dvojice kyvných závor. Byla však né přiliš spolehlivá, drahá na výrobu a nedostatečně odoplná při používání v polních podmínkách. Vyrobeno bylo celkem 3200 kusů. Uplatnění našla během zimní války mezi Sovětským svazem a Finskem v letech 1939-1940 a také postupně za druhé světové války. Název útočná puška je odvozen od jiné zbraně a to od německé druhoválečné pušky Stg.44 (Sturmgewehr, čili útočná puška) ráže 7,92x33mm (vzor 43). Konstruktérem byl Hugo Schmeisser, který v letech 1945-1952 pracoval v Iževsku pro Sověty. Což podněcuje spíše nepotvrzené spekulace, že Schmeisser byl jeden z autorů AK-47. I když je vnitřní konstrukce obou zbraní odlišná, tak vliv německé konstrukce je především u vnějšího vzhledu AK-47 více než patrný, což platí i pro AKM a AK-74. Pušky Stg. 44 i AK-47 mají sice obě 30 ranný zásobník, podobný vzhled a pracují na principu odběru plynů tlačících na píst, ale vnitřní mechanismus obou typů zbraní je však odlišný. Sovětská puška pracuje na principu uzamčení závěru za pomoci rotace závorníku se dvěma uzamykacími ozuby, přičemž německý Stg. 44 má uzamykání závěru řešeno na principu vykývnutí závorníku.

NÁBOJ 7,62x39 mm:

AKM je komorováno na náboj 7,62x39 mm. Jedná se o sovětský náboj vyvinutý inženýry Nikolajem Jelizarovem a Pavlem Rjazanovem v roce 1943 s oficiálním označením "patrona kalibra 7,62x39 mm obrazca 1943 goda", což v překladu znamená náboj ráže 7,62x39 mm vzor 1943. Až do 70. let dvacátého století sloužil jako standardní sovětský náboj ato do doby, kdy byl představen s novou puškou AK-74 nový náboj 5,45x39 mm. Kdy se jednalo o přechod na náboj s lehčí střelou a větší úsťovou rychlostí a reakci na přechod NATO z náboje 7,62x51 mm na náboj 5,56x45 mm. Nicméně i ve 21. století se náboj 7,62x39 mm těší značné popularitě ve vojenském i civilním sektoru. Dalšími sovětským náboji v ráži 7,62 mm byly 7,62x25 mm (pro pistoli Tokarev, samopaly jako PPŠ-41), 7,62x38 mm R (pro revolver Nagant), 7,62x54 mm R (pro pušku Mosin-Nagant, odstřelovací pušku Dragunov, kulomety jako PK) a porovnání velikosti těchto nábojů společně s nábojem 7,62x39 mm mám nafoceno ve fotogalerii. V zemích varšavské smlouvy byl v Československu využíván ještě náboj 7,62x45 mm pro pušku vzor 52 a kulomet vzor 52. Ráže střely sovětských nábojů 7,62 mm není zaměnitalná s náboji 7,62 mm NATO (7,62x51 mm, například americká puška M14). U sovětské munice je ráže střel 0,311´´, u NATO 0,308´´. Vývoj náboje 7,62x39 mm byl pravděpodobně ovlivněn německým druhoválečným nábojem 7,62x33 mm (vzor 43), jenž byl prvním nábojem střední balistické výkonnosti pro útočné pušky. Ale pravdou je, že sovětský náboj 7,62x39 mm je téměř identický jako německý náboj 7,75x39 mm společnosti Gustav Genschow A.G. (GECO) z let 1934-1935 a v případě sovětského náboje vzor 43 (7,62x39 mm) se spíše jedná o kopii německého náboje 7,75x39 mm. Cemuž napovídá i fakt, že konstrukce nového náboje nezabrala sovětům delší čas jak 6 měsíců. Němci označovali střelivo dle vývrtu hlavně (7,75 mm), Sověti dle průměru střely (7,62 mm), čili se jedná o stejnou ráži. Náboj 7,75x39 mm byl Němci použit pro prototyp automatické pušky Vollmer 1935. Náboj 7,62x39 mm je kompromis mezi sovětským puškovým/kulometným nábojem 7,62 x 54 mm R a pistolovým/samopalovým nábojem 7,62 x 25 mm. Účinek náboje 7,62x39 byl sice menší než je tomu u 7,62x54R, ale plně dostačující na vzdálenosti 300-500 metrů. Měl ale delší účinný dostřel než náboj do pistole/samopalu, menší zpětný ráz než puškový náboj (což bylo podstatné především pro střelbu dávkou), docházelo k menšímu namáhání závěru zbraní a voják sebou mohl nést více munice. Což odpovídalo moderní koncepci boje. První puškou na tento náboj byla samonabíjecí karabina Simonov vzor 45, která sloužila v armádě Sovětského svazu řadu let paralelně s AK-47. I když byl náboj využíván také pro lehké kulomety, tak nějznámějšími zbraněmi, které užívaly tento náboj byly a jsou AK47 a její modernizovaná verze AKM. Náboj je bezokrajový, lahvovitý (zužující se), což propůjčuje zásobníku charakteristický zakřivený tvar. Narozdíl třeba od zásobníků pro AK-74 (5,45x39 mm), kdy je zásobník mnohem rovnější. Tento tvar náboje také zajišťuje spolehlivou funkci v automatických a poloautomatických zbraních, kdy dochází k minimálnímu kontaktu náboje se stěnou nábojové komory do té doby, než je do ní náboj plně zasunut. Původní sovětský náboj měl (označovaný M43) ocelovou lakovanou nábojnici, zápalku typu Berdan a střelu s měkkým ocelovým jádrem o váze 123 grs (8 gramů), pokrytou olověnou košilkou a plášť z oceli plátované tombakem (jedná se o druh mosazi s obsahem mědi větším než 80%). Úsťová rychlost byla 710 m/s a energie 2010 J. Negativní charakterisikou střely bylo, že při průletu tkáněmi byla velmi stabilní, nezpůsobovala masivní krvácení a pokud nebyl zasažen nějaký z důležitých orgánů těla, tak byla rána relativně malá a rychle se léčila. Naopak výhodou tohoto náboje byla jeho vysoká průchodnost hustou vegetací a bambusovým porostem, což se kladně projevovalo například v bojích v džungli ve válce Vietnamu (útočné pušky M16 ráže 5,56mm a karabiny M2 ráže .30 na tom byly o poznání hůře).

VARIANTY PUŠKY, OD SAMOPALU K AK-47:

I když po celém světě padly za oběť výstřelům z různých verzí kalašnikova milióny lidí, tak je potřeba říci, že důvody pro zkonstruování této legendární zbraně byly u M. Kalašnikova čisté a ryze vlastenecké. Michail Timofejevič kalašnikov se narodil 10. listopadu 1919 ve městě Kurja v altajské oblasti Sibiře. Při vpádu nacistů do Sovětského svazu dne 22. června 1941 (operace s krycím názvem Barbarossa) sloužil Kalašnikov jako velitel tanku u 12. divize. Bohužel v říjnu stejného roku byl zraněn a poté, co slyšel od vojáků stížnosti na jejich zbraně, rozhodl se sám zkonstruovat zbraň vlastní, lehkou a automatickou, kterou by rudá armáda vyhnala nacisty z jeho země a odradila kohokoliv od budoucích invazních záměrů. Postupně měl ale Kalašnikov potřebu svůj vynález obhajovat s tím, že se zříkal jakékoliv politické odpovědnosti, odpovědnosti za potlačování lidských práv ve světě a odpovědnsoti za takové množství zmařených životů. Nikdy neměl v ůmyslu vymyslet komerční zbraň s exportními ambicemi mimo Sovětský svaz. Jednou si také povzdechl, že by udělal lépe, kdyby vynalezl něco užitečnějšího jako třeba žací stroj. Zbraně typu Kalašnikov bych rozdělil do 4 následujících kategorií:

1. AK-47, 7,62x39 mm, rok zavedení 1949, zásobník na 30 nábojů, s oficiálním označením "avtomat Kalašnikova obrazca 1947 goda", čili v překladu Kalašnikův automat vzor 1947

2. AKM (moje zbraň v samonabíjecí verzi), 7,62x39 mm, rok zavedení 1959, zásobník na 30 nábojů, s oficiálním označením "avtomat Kalašnokova moděrnizírovanyj", čili v překladu modernizovaný Kalašnikův automat

3. AK-74, 5,45x39 mm, rok zavedení 1978, zásobník na 30 nábojů, s oficiálním označením "avtomat Kalašnikova obrazca 1974 goda", čili v překladu Kalašnikův automat vzor 1974

4. Zbraně odvozené, využívají konstrukčních prvků třech výše uvedených vzorů

Kalašnikov se nejdříve věnoval od roku 1942 pracem na vývoji prototypu samopalu v ráži 7,62x25 mm, který ale nikdy do výzbroje Rudé armády přijatý nebyl. Stejně tak neuspěl ani se samonabíjecí karabinou v ráži 7,62x39 mm, do jejíž konstrukce se pustil následně. Do výzbroje byla místo ní přijata Simonova karabina SKS vzor 1945, která sloužila ve výzbroji Sovětského svazu paralelně s AK-47. Od roku 1945 se však Kalašnikov věnoval vývoji útočné pušky, kdy měl první návrh hotov v roce 1946. Ani však se svým vzorem AK-46 z počátku úspěšný nebyl, zbraň byla prostě příliš komplikovaná. Dalšímu vývoji zbraně byla věnována velká pozornost, možnost vyjadřovat se měli samotní vojáci, váleční veteráni, pozornost byla věnována i nejmenším detailům. Kladl se důraz na snadné rozložení a opětovné složení zbraně, pozornost byla věnována tomu, aby byla zbraň maximálně spolehlivá při užití velkých výrobních tolerancí jednotlivých součástí. Nejednalo se o dílo jednoho člověka, do vývoje byla zapojena celá řada osob. V soutěži o nový typ pušky, kterou vypsal komisariát obrany v roce 1943 (a Kalašnikov do ní v prvních dvou letech zapojen nebyl) zvítězil po závěrečných testech v roce 1947 právě Kalašnikov se svým konstrukčním návrhem. Jeho návrh byl vybrán jako vítězný dne 10. ledna 1948 a porazil taková jména jako Sudajev, Tokarev, Špagin, Bulkin nebo Děktarjov. Zbraň, která nesla označení AK-47 se vyznačovala spolehlivostí a jednoduchostí konstrukce. Byla spolehlivá v mraze, horku, za deště, zanesená pískem, prachem nebo blátem, snesla hrubé polní nešetrné zacházení a i minimální stupěň údržby.

AK-47: V roce 1949 byla puška přijata do výzbroje sovětské armády a v tomto roce se také rozběhla sériová výroba. Připomeňme si, že se jedná o zbraň střílející z přední uzamčené polohy závěru pracující na na bázi odběru povýstřelových plynů z hlavně, které tlačí skrz plynový kanálek a píst na unašeč závorníku, který je s pístem pevně spojený. Zbraň je schopná střílet jednotlivými ranami i dávkou, přepínač režimu střelby je umístěn na pravé straně pouzdra závěru nad spouští, účinný dostřel je 400 metrů. AK-47 je kompaktnější než opakovací pušky jako je například Mosin-Nagant 1891, ale větší a mohutnější než samopaly, které měla nahradit a oproti samopalům jako například PPŠ-41 měla útočná puška AK-47 větší účinný dostřel. Puška působí jednoduchým strohým, až humpoláckým dojmem se zaměřením na praktičnost a funkčnost, což je ale obecná charakteristika všech sovětských zbraní. Já však v tomto designu nacházím určitý stupěň elegance. Vyznačuje se značně zakřiveným zásobníkem, jehož tvar se odvíjí od lahvovitého tvaru nábojů 7,62x39mm a výraznými prolisy/frézovanými odlehčeními na bocích pouzdra závěru nad zásobníkem. AK-47 měla dřevěnou pažbu i předpažbí složené z nadpažbí a podpažbí, pistolová rukojeť však byla u prvních pušek plastová. V dutině pažby je uložena kapsle s čištěním/nářadím, která se do pažby vkládá skrz odpruženou západku v botce pažby. První 30 ranné dvouřadé ocelové odnímatelné zásobníky němely u AK-47 narozdíl od pozdějšího provedení na bocích žebrování. Klapkové hledí umožňuje nastavení od 100 do 800 metrů, muška je umístěna na masivním nosiči. Puška nedisponuje kompenzátorem zdvihu jako má pozdější AKM nebo mohutnou úsťovou brzdou jako je tomu u AK-74 (což je kombinace kompenzátoru zdvihu a tlumiče výšlehu plamene), které slouží primárně ke stabilizaci zbraně při střelbě dávkou. Ústí hlavně má našroubované chránítko, které je možné nahradit násadcem pro střelbu cvičným střelivem nebo lze našroubovat tlumič hluku či vrhač granátů. Pod hlavní je umístěna zasunovací vytěráková tyčka a úchyt bodáku, lučík je dostatečně velký pro střelbu v rukavicích. Hlaveň, komora, píst a pouzdro pístu byly již od začátku z důvodu zvýšení životnosti tvrdě chromovány (toto první pušky M-16 postrádaly). Závěr se skládá z nosiče závorníku spojeného s pístem, otočného závorníku s úderníkem a vratné pružiny. Píst lze od nosiče oddělit v případě opotřebení a nutné výměny, což zamezuje nutnosti váměny celé součásti. Spoušťový mechanismus není vybaven narozdíl od AKM zpomalovačem kadence, v případě střelby jednotlivými ranami je do cyklu spouštění oproti střelbě dávkou zapojen přerušovač, který zachycuje bicí kladívko před uvolěním spouště. Vývoj pušky byl postupný s celou řadou úprav od AK-47 až po AKM. První pušky měly pouzdro závěru z lisovaného ocelového plechu a snýtované. Úroveň lisování a nýtování pouzder byla však v té době nekvalitní. Od tohoto řešení bylo záhy upuštěno a další pušky měly pouzdro závěru vyráběné obráběním z ocelového výkovku, kdy 80% materiálu skončilo jako odpad. Obrábění se skládalo ze 120 operací a bylo velmi zdlouhavé. V průběhu let se také u pušek AK-47 začal objevovat zesilovací ocelový pásek v oblasti krčku pažby. Další modifikací bylo také zavedení ocelových zásobníků se zesilovacími žebry na každé straně. Vyráběla se také verze se sklopnou ramenní opěrkou a byla označována jako AKS-47. Licenční výroba pušky probíhala také v NDR (MPi-K), Maďarsku (AK-55), Bulharsku (AKK), Polsku (Kbk AK), Číně (Typ 56), Severní Koreji (Typ 58) a Jugoslávii (M64). Kadence pušky byla 600 ran za mintutu, což je ale čistě teoretická hodnota.

AKM (moje zbraň v samonabíjecí verzi): Puška AKM, komorovaná stejně jako AK-47 v ráži 7,62x39 mm, se vyráběla v rozmězí let 1959 až 1977 a to dvěmi výrobci, Tula Arms Plant a Izhmash. Má zbraň pochází z roku 1962 a byla vyrobena v Tule. Na internetových stránkách tohoto výrobce (Tula) jsem se dočetl, že různé verze Kalašnikova zde byly vyráběny v letech 1961-1982. Zbraně vyrobené v Tule byly značeny symbolem hvězdy, zbraně vyrobené v Iževsku (Izhmash) symbolem šipky v trojúhelníku a to vždy na levé straně pouzdra závěru před označením roku výroby a sériovým výrobním číslem. Jedná se o modernizovanou verzi pušky AK-47, oproti AK-47 je lehčí o 700 gramů, přesnější a také spolehlivější. Jedná se o nejpočetnější verzi pušky z rodiny AK, jen v sovětských továrnách v Tule a Iževsku jich bylo vyrobeno přes 10 miliónů kusů. Hlavní rozdíly AKM oproti AK-47 byly dva. Za prvé to bylo nově navržené pouzdro závěru, které bylo opět lisované z ocelového plechu. Sověti již byli schopni zvládnout výrobu kvalitních lisovaných pouzder, což snížilo hmotnost zbraně a také zrychlilo výrobu a redukovalo výrobní náklady. Druhým hlavním rozdílem bylo zavedení zpomalovače kadence, který zajišťoval zvýšení spolehlivosti zbraně a to primárně tím, že zabraňoval pohybu úderníku vpřed, dokud nebyl náboj zcela zasunut v komoře. Další modifikací bylo užití jednoduchého kompenzátoru na ústí hlavně, který pomáhal redukovat zpětný ráz zbraně především při střelbě dávkou. Dále to bylo například hledí cejchováné do 1000 metrů namísto 800 metrů, podpažbí bylo pro lepší úchop modifikováno (již nebylo rovné, ale mělo na obou stranách podélné "nálitky" pro opření prstů), závorník a nosič závorníku byly odlehčeny, víko pouzdra závěru bylo zesíleno. Ocelové zásobníky se žebrováním na bocích byly od roku 1968 nahrazeny oranžovo-hnědými, nárazu odolnými a zároveň lehčími plastovými zásobníky (někdy označovány jako bakelitové, i když se nejedná o přesné označení materiálu, ze kterého byly zásobníky vyráběny). Pouzdro závěru bylo na obou stranách ve spodní části nad zásobníkem opatřeno prolisy, tak aby byl zásobník lépe fixován v zásobníkové šachtě. Opět existovala verze se sklopnou ramenní opěrkou označovaná jako AKMS nebo další verze. Například verze AKMN měla možnost uchycení přístroje pro noční vidění nebo verze AKMP, která byla vybavena tritiovými mířidly pro střelbu za zhoršených světelných podmínek. Stejně jako AK-47 bylo i AKM licenčně vyráběno v celé řadě jiných zemí. Zajímavostí je, že v Číně nesla kopie AKM stejné označení jako kopie AK-47, čili Typ 56. Mé AKM je původem ruská "uloženka" předělaná na samonabíjecí verzi společností PROAMMO. K AKM jsem společně se zbraní zakoupil i sumku na zásobníky, řemen a olejničku. Součástí měl být v pořizovací ceně i originální bajonet. Až, když jsem si pro zbraň přijel, tak jsem se od prodejce dozvěděl (Zbraně doplňky Příbram, p. Dvořáček), že bajonet nemá s tím, že mi ho v krátké době dopošle. Už se mi nikdy neozval a ani v rozmezí několika měsíců mi už nezvedl telefon. Takže vzhledem k ceně bajonetu kolem dvou tisíc korun je prodejce zjevně tak trochu podvodník. Bajonet byl důvod, proč jsem si zbraň koupil zde, jinak by se dala zakoupit i u renomovanějšího prodejce.

AK-74: Jedná se o nástupce AKM, pušku která využívá střelivo menší balistické výkonnosti 5,45x39 mm, čímž se Sověti přizpůsobily trendu zemí NATO. Tím je myšleno použití nábojů menší ráže, s lehčí střelou a vyšší úsťovou rychlostí. Střela měla měkké ocelové jádro v zadní části uzavřené olověnou zátkou, olověnou košilku, měděný plášť, pod pláštěm měla dutou špičku a v zadní části měla střela mírně kuželovitý tvar. Což v souhrnu posouvalo těžiště střely směrem dozadu, čímž střela ztrácela rychle stabilitu a oproti střele náboje 7,62x39 mm způsobovala větší poranění, což lze klasifikovat jako její hlavní výhodu. Dalšími výhodami bylo to, že mohl voják nést větší množství munice a menší zpětný ráz při střelbě dávkou. Co se však snížilo byl účinný dostřel. Puška byla zavedena do výzbroje sovětské armády od roku 1978. Poprvé byla bojově nasazena při sovětské invazi do Afgánistánu v roce 1979. Na první pohled se od AKM odlišuje užitím masivní úsťové brzdy (kombinace kompenzátoru zdvihu a tlumiče výšlehu plamene), kdy v kombinaci s užitím střeliva 5,56x45 je udáváno, že zpětný ráz je oproti AKM snížen o dvě třetiny. Navzdory snížení účinného dostřelu je hledí cejchováno stále do 1000 metrů jako u AKM. Zásobníky jsou na 30 nábojů a logicky nejsou díky jiné ráži zaměnitelné se zásobníky z AK-47/AKM. Na první pohled jsou díky ráži 5,45x39 mm mnohem méně zakřivené. Oproti AKM byl na AK-74 modernizován závorník a nosič závorníku. Útočná puška AK-74 měla pevnou pažbu s podélnými oválnými prolisy. Jejich účelem bylo jednak odlehčení zbraně, ale také v extrémních případech (jako například ve tmě) možnost odlišení zbraně od AK-74/AKM a tedy zabránění užití zásobníku nesprávné ráže. První provedení zbraně mělo dřevěnou pažbu, stejně tak i dřevěné předpažbí a plastovou pistolovou rukojeť, u pozdějšího provedení bylo dřevo nahrazeno plasty tmavě fialové barvy (což nebylo vhodné z hlediska maskování). Kromě standardní verze zbraně AK-74 existovala ještě celá řada modifikací. Jako například AKS-74, což byla výsadkářská verze se sklopnou rámovou pažbou trojúhelníkového tvaru. Verze AK-74N měla možnost uchycení přístroje pro noční vidění. Verze AK-74M, vyráběná od roku 1991 se vyznačovala černou plastovou pažbou, která byla sklopná. Z černého plastu bylo i předpažbí (složené z nadpažbí a podpažbí) a zásobník a umožňovala montáž zaměřovače pro noční vidění. Pušky AK-74 byly licenčně vyráběny také v zemích Varšavské smlouvy.

Společnou charakteristikou rodiny útočných pušek AK je možnost připevnění různých druhů granátometů. 

ZBRANĚ ODVOZENÉ:

LEHKÝ KULOMET RPK: Kulomet odvozený z AKM vyráběný od roku 1961. Ráže 7,62x39 mm. Byl vybaven dvojnožkou, měl delší a těžší hlaveň a rovnou horní hranu pažby pro střelbu v poloze v leže. Vysoká dvojnožka nebyla výškově stavitelná, důvodem bylo, aby se pod zbraň vešel 40 ranný zásobník. Používaly se i 30 ranné zásobníky z AKM a bubnové zásobníky na 75 nábojů. Hledí bylo jako u AKM stavitelné do 1000 metrů, ale s rozdílem možnosti stranové korekce. Zbraň neměla kompenzátor zdvihu na ústí hlavně a nešel na ní upevnit bodák. Existovala ještě verze se sklopnou pažbou nazývaná RPKS a také verze RPK-74 odvozená od AK-74 na náboj 5,45x39 mm, která měla tlumič plamene, také možnost  sklopné pažby a bylo možné ji osadit přístrojem pro noční vidění (RPK-74N a RPKS-74N).

AKS-74U: Výrazně zkrácená puška dovozená z AK-74 a přijata do výzbroje armády Sovětského svazu v roce 1979, čili rok po zavedení AK-74. Stejně jako AK-74 byla komorována na náboj 5,45x39mm. Oproti AK-74 se vyznačuje kratším předpažbím, výrazně zkrácenou hlavní zhruba o polovinu a tlumičem plamene, který má charakteristický tvar válce s kuželovým zakončením. Má rámovou trojúhelníkovou sklopnou pažbu shodnou s AKS-74. Zbraň je také někdy nazývána samopalem nebo označována jako "Krinkov". Je možnost ji vybavit přístrojem pro noční vidění, tlumičem hluku výstřelu nebo granátometem.

SVD DRAGUNOV: Sovětská samonabíjecí odstřelovací puška komorovaná na náboj 7,62x54 R, jejímž konstruktérem byl Jevgenij Dragunov. Do výzbroje sovětské armády byla přijata v roce 1963. Puška měla dlouhou hlaveň 620 mm a byla vybavena optickým zaměřovačem se čtyř násobným zvětšením (typ PSO-1), což oboje značně přispělo k vyšší přesnosti střelby. Existovala i verze SVDS se sklopnou ramenní opěrkou. Po vzoru pušek Kalašnikov jsou odebírány povýstřelové plyny z hlavně, které tlačí na píst a závěr je uzamčen pomocí rotace závorníku se dvěma uzamykacími ozuby. Puška využívá 10 ranný odnímatelný zásobník, má stavitelnou lícnici, na ústí je vybavena tlumičem plamene a má plynový regulátor s 2 polohami (normální podmínky/znečištění). Puška má také mechanická mířidla a je možné ji osadit bodákem z AKM.

KULOMET PK/PKM: Opět se jedná o zbraň komorovanou na náboj 7,62x54 R s kalašnikovým systémem odběru plynů z hlavně a rotačním závorníkem. Tuto zbraň zkonstruoval Michail Kalašnikov v roce 1961, do armádní výzbroje byla v Sovětském svazu zavedena v roce 1961 (PK) a modernizovaná lehčí verze v roce 1964 (PKM). Kulomet byl nabíjen z nábojového pásu a mohl být umístěn standardně na dvojnožce nebo trojnožkovém podstavci, kdy je tato verze označovaná jako PKS/PKMS. Charakteristickými rysy tohoto kulometu jsou tlumič plamene na ústí hlavně a dřevěná pažba s kovovou botkou a velkým odlehčovacím otvorem uprostřed. Zbraň měla mechanická mířidla, ale mohla být opatřena optickým zaměřovačem nebo zaměřovačem pro noční vidění. Existovala i tanková verze PKT/PKMT nebo verze pro obrněná vozidla PKB/PKMB. Kulomet je potvrzením, že systém odběru plynů z hlavně a uzamčení závěru užívaný na puškách AK je způsobilý i pro výkonnější náboj než je 7,62x39 mm.

STŘELBA Z VERZE SAMONABÍJECÍ A FULL AUTO:

Kromě samonabíjecí verze AKM jsem měl možnost si do sytosti zastřílet i s plně automatickou zbraní AKS-47 (verze se sklopnou ramenní opěrkou). Jednoduchost ovládání je společným znakem pro všechny verze Kalašnikova. Jak jsem již zmiňoval, přepínač režimu střelby na pravé straně pouzdra závěru má tři polohy, nahoře zajištěno, uprostřed střelba dávkou, dole střelba jednotlivými ranami. Toto vychází z logiky Sovětů sobě vlastní a to, že dávali přednost střelbě dávkou před mířenou střelbou na větší vzdálenosti, čemuž odpovídá i dostatečně velký zásobník na 30 ran. Nabíjení zbraně probíhá tak, že se zásobník zafixuje přední horní hranou v zásobníkové šachtě a kyvným pohybem se v zadní části zacvakne. Pokud se ale nejedná o taktické přebití nebo nemá být zbraň připravena k okamžité střelbě, tak je doporučeno zásobník vkládat s pákou režimu střelby v horní poloze zajištěno. Ale lze tak učinit ve všech třech polohách. Náboj se do komory nabije tak, že se dynamickým pohybem vzad zatáhne za napínací páku závěru, která je umístěná na pravé straně nosiče závorníku. Ze zadní polohy závěr sám sklouzne vpřed. Toto je potřeba učinit v jedné ze dvou spodních poloh přepínače režimu střelby. Je to fakt snadné. Závěr lze o několik centimetrů odsunout i v horní poloze zajštěno a to proto, aby bylo možné pohledem zjistit, zda je náboj v komoře. Spoušť není bodová, má relativně dlouhý chod, ale spouštění je krásně čisté bez drhnutí s příjemným odporem. Lze ji i v režimu střelby jednotlivými ranami mačkat rychle a v rychlém sledu opakovat výstřely bez tendence ke strhávání. V režimu automatické střelby stačí spoušť stisknout jednou a dokud není uvolněna nebo nedojdou náboje v zásobníku, tak dochází k opakovaným výstřelům. Můžu říci, že když pominu odstřelovačky, tak semi-auto AKM je nejzábavnější puška, co mám. Na střelnici s ní je to super zábava. Zpětný ráz pušky je relativně malý, i když po 500 kusech nábojů vystřelených během jednoho odpoledne v tričku s krátkým rukávem mi zůstává na rameni na pár dní modřina. Slabší zpětný ráz a snadnost obsluhy je ale také bohužel tím důvodem, proč se Kalašnikov vyskytuje v rukou dětských bojovníků především na africkém kontinentu. Na přesnost AKM si nemohu stěžovat. Viz moje fotogalerie a video, při mířené střelbě ve stoje bez opory se soustřel na 50 metrů vejde rozhodně do 10 centimetrů a na 50 metrů a 100 metrů není problém zasahovat gongy rychlejšími výstřely. Používám náboje 7,62x39mm od společnosti STV v balení po 500 kusech a ani se spolehlivostí při použití těchto nábojů nemám žádný problém. Jedná se o náboje se střelou s jádrem z měkké oceli s mosazným pláštěm o váze 123 grs (8 gramů) a úsťové energii 2000 J. U AKM ale nelze vzhledem ke krátké hlavni o délce 415 mm očekávat jakkoliv malý rozptyl zásahů na delší vzdálenosti, což je konstrukční daň za kompaktnost a relativně malou hmotnost zbraně (3,19 kg váženo bez zásobníku). Dalším důsledkem krátké hlavně je i menší účinný dostřel, pro AKM činí 500 metrů. Větší rozptyl zásahů na delší vzdálenosti, malý účinný dostřel a absence střelecké pohotovosti bývají hlavními výtkami útočné pušky AKM. V případě střelby v plně automatickém režimu se stotožňuji na základě vlastních zkušeností s názorem, že palba dávkou na jednotlivý terč velikosti člověka na vzdálenost přesahující 100 metrů je plýtvání munice. Zpětný ráz při střelbě dávkou je sice také zvládnutelný, ale zvětšuje rozptyl díky zdvihu ústí hlavně. Opět viz moje video, kde je vidět zdvih zbraně, kdy jsem zkoušel zasahovat dávkou terč velikosti postavy na 100 metrů. Smysl má dávka tří až pěti ran, tím jsem byl na 100 metrů schopen zasahovat tak osmi ranami z deseti, pak už je problém dalšími ranami terč zasáhnout. AKM, stejně tak i AKS-47, disponují mechanickými mířidly, kdy u AKS se sklopnou pažbou je srovnání mířidel o něco složitější oprtoti AKM s pevnou pažbou, což se také projevuje i na střelbě dávkou. Kalašnikov je také dost hlučná zbraň. Správný úchop zbraně je takový, že levá ruka drží předpažbí, pravá pistolovou rukojeť a pažba je pevně opřena do pravého ramene. Nábojnice vylétavají se značnou energií dost daleko od zbraně a střelce. Levou rukou je u této zbraně možné uchopit na místo předpažbí bez problému i zásobník, ve zbrani je fixován opravdu pevně. Často se lze setkat při taktickém užití se dvěma zásbníky slepenými páskou k sobě a otočenými o 180^o, což skutečně velmi zkracuje čas na přebití zbraně. Kamarád z Alžírska mi popisoval, že přesně toto je učili na vojně. Napínací páka se dá ovládat pravou rukou, kdy levá drží předpažbí nebo lze pravou rukou uchopit pistolovou rukojeť, pušku otočit na plocho a závěr natáhnout levou rukou. Oba způsoby jsou možné a záleží na osobních preferncích. Puška střílí z přední uzamčené polohy závěru, což má tu výhodu kromě vyšší přesnosti první rány při střelbě dávkou také zamezení vnikání nečistot do zbraně vyhazovacím oknem při přestávkách ve střelbě. Puška nemá tzv. střeleckou pohotovost, kdy by závěr zůstal v zadní poloze po vystřelení posledního náboje. V pažbě pušky je ukrytá kapsle s příslušenstvím k čištění a nářadím, pomocí kterého lze nastavit výšku bodu zásahu otáčením mušky. Toto jsem také při prvním nastřelení prováděl. Stranová korekce není bez speciálního nářadí možná. Hledí je stavitelné u AKM od 100 do 1000 metrů vždy po sto metrech, nic méně první poloha hledí je označena písmenem "P" v azbuce, čímž by mělo být hledí nastaveno na vzdálenost 300 metrů a jedná se o tzv. běžnou bojovou vzdálenost, kdy při taktickém použití není hledí potřeba jakkoliv přestavovat (setkal jsem se i s pojmem metná dálka). 

ROZBORKA:

Rozborka zbraně také není složitá. Přepínač režimu střelby je potřeba mít nastaven v jedné ze dvou spodních poloh, tzn. střelba dávkou nebo jednotlivými ranami. Po vyjmutí zásobníku a kontrole vybití zbraně se stiskem čtvercové tlačky záchytu vratné pružiny na zadní straně víka závěru víko sejme směrem nahoru. Stiskem stejné tlačky vyjmeme vratnou pružinu vysunutím směrem vzad, stejným směrem vysuneme také nosič závorníku s plynovým pístem. Z nosiče je nyní možné vyjmout závorník a to tak, že ho zatlačíme do zadní polohy, otočíme o 180^o a vysuneme z nosiče závorníku. Na pravé straně základny hledí je páčka, kterou otočímě směrem nahoru a sejmeme nadpažbí s pouzdrem plynového pístu. Je potřeba upozornit na nutnost důsledného čištění právě pouzdra plynového pístu a plynového kanálku na hlavni, které uvnitř chytají rez. Při skládání zbraně je potřeba tlačit víko závěru zároveň jedním pohybem směrem dopředu i dolů, jinak dojde k poškrábání pažby. Koncepce zbraně, kdy povýstřelové plyny působí přímo na nosič závorníku bez použití pístu (AR15/M16/M4) je sice považována za přesnější a zpětný ráz je menší, ale spaliny jsou přenášeny přímo do funkčního mechanismu zbraně. Z tohoto pohledu je z vlastní zkušenosti pístový mechanismus Kalašnikova lepší, zanášení vnitřních částí zbraně nečistotami je menší, s následnou menší nutností čištění a mazání. 

CO DODAT ???

Po druhé světové válce toho Sovětský svaz/Rusko světu příliš dobrého nepřinesly. Vodku, kaviár, možnost vesmírných letů a hlavně Kalašnikov ale ano.