Císařské Japonsko se v období mezi světovými válkami nacházelo v nelehké situaci. V roce 1929 bylo zasaženo světovou hospodářskou krizí, průmyslová výroba poklesla na polovinu a zasaženo bylo i zemědělství. Populace rychle rostla, rostla i nezaměstnanost. Japonsko se potýkalo s korupcí a na vzestupu byl extrémní nacionalismus. A především Japonsko trpělo nedostatkem surovin, které muselo dovážet ze zahraničí. V roce 1910 sice anektovalo Koreu, ale na konci 20. let začalo ztrácet vliv v jižní části Mandžuska bohatého na nerostné suroviny, kde po skončení Rusko-japonské války Japonci nahradili Rusko v roli rozhodující velmoci. Což vedlo nevyhnutelně v roce 1931 k vojenské invazi japonské Kuantungské armády do čínského Mandžuska. Rozvrácená čínská armáda nebyla schopna japonské agresi vzdorovat a tak zde Japonci v roce 1932 vyhlásili loutkový stát, tzv. Mandžukuo. V roce 1937 zahájili v Číně válku totální a rychle obsadili Peking a následně i Šanghai. Japonci po těchto úspěších řešili, kterým směrem vést dále svůj útok. Na severu byl však jejich postup zastaven u mongolského Chalchyn-golu Sověty, Japonci byli zatlačeni zpátky do Mandžuska a tak se do budoucna zaměřili na jižní směr. V roce 1941 japonská armáda napadla Francouzskou Indočínu, což byl zásadní milník. Na tuto agresi reagoval americký prezident Roosevelt ve snaze japonskou expanzi zastavit zmrazením japonských aktiv v amerických bankách, uzavřením amerických přístavů pro japonské lodě a USA společně s Británií a Nizozemskem přerušili dodávky ropy do Japonska. Tento tvrdý postup nakonec vedl k válce mezi Japonskem a USA, kdy byl 7. prosince 1941 napaden Pearl Harbour. Tomu však ještě předcházelo sbližování Japonska se zeměmi Osy, Itálií a Německem, kdy se Japonsko začalo poohlížet po nových spojencích. A tak bylo 27. září 1940 v Berlíně toto spojenectví oficiálně stvrzeno, známé jako Pakt Tří. Německo a Itálie si vyhradily vedoucí roli v organizaci "nového pořádku" v Evropě a Japonsko v Asii.
ÚVOD, EXPERIMENTÁLNÍ PUŠKA "TYP 100":
Významnou úlohu při obsazování nových území v oblasti východní Asie a Tichomoří měly sehrát parašutistické jednotky. Velitelství výsadkových jednotek byla zřizována v japonské armádě a japonském námořnictvu již ve 30. letech dvacátého století, brzy poté co podobné jednotky vznikly ve spojenecké Itálii a Německu. Vznik skutečných parašutistických jednotek se ale zmítal v problémech až do roku 1941 a to do doby, než Německo poskytlo nezbytnou pomoc při standardizaci výcvikových metod parašutistů a cenné zkušenosti. Později v roce 1941 již však parašutistické jednotky japonské armády a námořnictva čítaly více než 18.000 mužů. Problémem byla ale absence vhodné parašutistické pušky pro tyto jednotky.
Studií zbraní, které by mohly být umístěny v parašutistickém batohu nebo shazovány z letadel ve speciálních kontejnerech byl pověřen 1. oddíl působící v rámci 1. Armádního technického výzkumného institutu a to ihned poté, co vznikla velitelství japonských parašutistických jednotek. Prvním logickým krokem při vývoji parašutistické pušky byla modifikace již existujícího typu zbraně, jímž japonská armáda na přelomu 30. a 40. let dvacátého století disponovala. První modifikací byla úprava krátké pušky Arisaka Typ 99 (ráže 7,7x58 mm), adoptované do armádní výzbroje v roce 1939. Takže se v té době jednalo o moderní pokrokovou zbraň a logickým krokem byla právě její modifikace. Pro nově vzniklé parašutistické pušky byly určeny speciální hlavně, zbraně byly rozříznuty v oblasti mezi hlavní a pouzdrem závěru a obě dvě části byly spojeny bajonetovým závitem. K demontáži docházelo stlačením odpružené západky před lučíkem s následnou rotací hlavně o zhruba 60o a poté vyjmutím sestavy předpažbí s hlavní z pouzdra závěru. Odpružená západka byla spojena s kolíkem, který zajišťoval zbraň proti svévolnému otočení. Obecně je tato experimentální puška nazývána jako TYP 100 nebo TYP 0 (odvozeno za japonského kalendáře, kdy japonský rok 2600 odpovídá našemu roku 1940). Pušky Typ 99 výrobce Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu, byly náhodně vybrány z japonských skladů a experimentálně byly také ve stejné zbrojovce upravovány na parašutistické pušky. Počet takto upravených pušek je odhadován na cca 500, kdy byly následně předloženy k testování a ke zhodnocení autoritám japonské armády i námořnictva. Puška Typ 100 se příliš neliší od klasické krátké pušky Typ 99. Kromě samotného bajonetového spoje je ale typickým charakteristickým znakem těchto parašutistických pušek odnímatelná klika závěru. Lze ji odšroubovat a za tímto účelem byla na svém zakončení po obvodu speciálně zdrsněna. Otázkou zůstává, zda nebezpečí ztráty odšroubované kliky závěru nepřevažovalo nad výhodou v podobě větší skladnosti pušky. Těžko si lze představit, jak by kdokoliv dokázal bez kliky závěru nabít náboj do komory. Proto se tento prvek objevil kromě pušky Typ 100 už jen u vzorkových pušek Typ 2 a sériově vyráběné zbraně odnímatelnou kliku závěru neměly. Dále také byla puška Typ 100 doplněna o objemná kování, která vyztužují v místě spoje obě části pušky. Na vrchní straně pouzdra závěru kování zčásti překrývá japonské značení "Typ 99". Díra na vrchní straně závěru, sloužící jako odfuk v případě defektu nábojnice při výstřelu nebo proražení zápalky byla symetricky provrtána také ve vyztužovacím kování. Pušky byly modřené, nově vzniklé části (obě kování a odnímatelná klika závěru) byly natřeny černou barvou. Typicky se puška Typ 100 stejně jako krátká puška Typ 99 vyznačuje dvoudílnou pažbou, botkou s lemem, předpažbím plné délky, dvojnožkou a stavitelným překlápěcím hledím s protiletadlovými odklápěcími křidélky. Jediným dodatečným značením na parašutistické pušce bývá číslo na kování shodné se sériovým výrobním číslem. Celkově se ale konstrukční řešení spojení obou částí pušky pomocí bajonetového závitu a zajištění kolíkem neosvědčilo, docházelo k nežádoucímu uvolňování obou částí pušky, což vedlo k tomu, že puška zůstala pouze v rovině experimentální a následnému vývoji karabiny se sklopnou pažbou "Zkušební Typ 1". Pušku Typ 100 ve své sbírce doposud bohužel nemám a bezpochyby se jedná o zajímavou a sběratelsky hodnotnou zbraň.
EXPERIMENTÁLNÍ PUŠKA "ZKUŠEBNÍ TYP 1" (karabina se sklopnou pažbou):
V pořadí druhou parašutistickou zbraní vyvinutou v této ranné fázi byla modifikace karabiny Arisaka Typ 38 (ráže 6,5x50 mm), kterou již ve své sbírce mám. Vyznačuje se pantem v oblasti pažby, kdy pažba byla za lučíkem spouště rozříznuta na 2 kusy. Označována je jako ZKUŠEBNÍ TYP 1. Názvosloví je opět odvozeno z japonského kalendáře, kdy rok 2601 odpovídá našemu roku 1941. Sběratelé tuto zbraň také často označují jako "Karabina Typ 38 se sklopnou pažbou". Vývoj této experimentální karabiny byl vynucen neúspěšným testováním krátké pušky Typ 99, resp. Typ 100, kdy docházelo k nežádoucímu uvolňování obou částí pušky, jak již bylo zmiňováno výše. Karabiny Typ 38 byly náhodně vybírány z japonských skladů, upravovány ve zbrojovce v Nagoye a počet takto upravených kusů se pohybuje v rozmezí 200-300, což z této zbraně činí velmi zajímavý sběratelský exemplář. Sklopný mechanismus karabiny se skládal ze třech součástí. Za prvé z masivního pantu. Za druhé z páky jištěné maticí, která zjišťovala karabinu v rozloženém stavu. A za třetí z kusu plechu s trnem, který byl umístěn pod zajišťovací pákou a sloužil ke složení karabiny, respektive sklopení pažby. Mimo těchto třech prvků umožňující složení do parašutistického batohu se zbraň nijak neliší od sériové karabiny Typ 38. Veškeré modifikované zbraně pochází výhradně ze 4. a 5. série karabin Typ 38, výrobní závod Chigusa, zbrojovka Nagoya Army Arsenal. Výběr pušek ze čtvrté série byl čistě náhodný, z páté série se pohybuje v rozsahu výrobních čísel 4094-5217. Modifikace karabin probíhala výlučně ve výrobním závodě Toriimatsu, Nagoya Army Arsenal.
K zajištění skládacího mechanismu, respektive pantu, tak aby nemohlo dojít ke svévolnému složení zbraně, byly používány 2 typy matic. V prvním případě se jednalo o matici křídlovou, což byl běžnější typ. Ve druhém případě o matici s drátovým očkem, kdy se do dnešní doby podařilo zdokumentovat né více jak 3 existující exempláře této verze pušky. Já mám také ve své sbírce verzi s drátovým očkem, očko na matici je však ulomené, což je ale mimo chybějící vytěrákové tyčky a prachové krytky jediné zjevné poškození této vzácné verze zbraně. Prachové krytky na japonských puškách ale často chybí, vojáci si je ze zbraní často sami sundavali z důvodu jejich "klapání" a možného prozrazení. Pant a jeho zajišťovací páka jsou natřeny leskle černou barvou narozdíl od všech ostatních kovových částí zbraně, které jsou modřené. Hledí je překlápěcí a stavitelné do 2000 metrů. Pažba karabiny je dvoudílná s předpažbím plné délky. Botka pažby má lem. Matice závěru a zároveň pojistka je na zbrani originální, jedná se o design se zářezem. Zajímavostí zůstává, že na nových dílech nejsou na zbrani vyraženy žádné inspekční značky závodu Toriimatsu. Čímž se dostávám k samotnému značení zbraně, které bych rozdělil na 2 okruhy.
1) značení pantu pomocí kombinace písmen latinky a arabských číslic. V tomto případě "AA40" nacházející se na pravé straně pantu. Dále také na botce pažby a horní a spodní výztuze/manžětě pažby, kde je ale toto značení již hůře čitelné. Stejné označení "AA40" jsem nalezl i na fotografiích jiných dochovaných exemplářů této zbraně.
2) značení původní karabiny Typ 38 skládající se z císařské chrysantémy a označení Typ 38 (v japonštině) na vrchní straně pouzdra závěru. Dále je na levé straně pouzdra závěru vyobrazen znak kana "ho" označující pátou sérii, sériové číslo 5.199 (v arabských číslicích), logo výrobce Nagoya Army Arsenal a finální inspekční značka zbrojovky Nagoya. Zbrojovka Nagoya Arsenal uplatňovala systém sčíslování hlavních částí zbraní. Shodná čísla s pouzdrem závěru lze nalézt na závěru (klice, úderníku, matici závěru) a botce zásobníkové schránky. Vytahovač, hledí a pažba žádná čísla nenesla. Systém montážních čísel byl u originální výroby karabin Typ 38 uplatňován pouze na hlavni a pouzdře závěru.
Jednou z často kladených otázek týkajících se této zbraně je, zda byla někdy použita v boji nebo zda sloužila pouze k výcvikovým účelům do doby, než byla standardizována parašutistická puška Typ 2 (odvozená z pušky Typ 99). Celkově provizorní zpracování celého mechanismu pantu a jeho jištění, hrubé opracování a především velký výstupek na zajišťovací páce, který by jistě parašutistům v reálných bojových podmínkách působil problémy, napovídají tomu, že zbraň sloužila spíše k výcvikovým účelům a technické řešení sklápění pažby bylo jen dočasné. Ostatně existuje několik zahraničních publikací, které se mimo jiné věnují i problematice japonských parašutistických jednotek. Nikde však, co je mi známo, není uveden důkaz a ani zmínka či fotografie týkající se užití karabin "Zkušební Typ 1" v bojových operacích druhé světové války.
Velmi malé množství vyrobených kusů těchto parašutistických karabin "Zkušební Typ 1" z nich dělá zajímavý a vysoce ceněný sběratelský artikl. Náhodnost výběru zbraní společně s hrubým zpracováním pantu a jeho unikátním číslem činí tuto zbraň ideální k padělání. A skutečně se na trhu padělky vyskytují. Nicméně základním vodítkem k rozeznání originální zbraně od padělku je klíčová ta informace, že zbraně pocházejí pouze ze 4. a 5. série karabin Typ 38 výrobce Nagoya Army Arsenal. Dochované zbraně těchto dvou sérií jsou v dnešní době dobře zmapovány a popsány. Tudíž pokud sériové číslo odpovídá již po druhé světové válce zaznamenané "normální" karabině Typ 38 ze 4. nebo 5. série Nagoya Army Arsenal (nebo dokonce do oblasti těchto dvou sérií nespadá), tak se jedná s vysokou pravděpodobností o padělek.
Stejně jako u Typu 100 se v případě této zbraně jednalo vývojově o slepou uličku a tak zůstala opět pouze zbraní experimentální.
SÉRIOVÉ PROVEDENÍ "TYP 2":
Neúspěch ve vývoji parašutistických pušek v podobě Typ 100 a Zkušební Typ 1 a absence vhodné parašutistické zbraně se neblaze projevily při ostrém nasazení parašutistických jednotek a to při invazi Japonců na ostrov Sumatra v období druhé světové války, která byla zahájena 14. února 1942. Parašutistické oddíly byly vybaveny konvenčními puškami a kulomety, které byly shazovány v plechových kontejnerech a spousta z těchto zbraní byla ztracena v okolních bažinách. Parašutistům nezbylo nic jiného než bojovat pouze za použití granátů, pistolí a bajonetů, čímž byla jejich bojeschopnost značně oslabena. Tato zkušenost Japonce vedla k rozhodnutí využít do budoucna pro uložení zbraně během seskoku výhradně batoh připoutaný k tělu parašutisty na jeho břiše. A jelikož se ani jedna ze zbraní Typ 100 a Zkušební Typ 1 neosvědčila, tak se 1. oddíl 1. Armádního technického výzkumného institutu opět pustil do práce a vývoj nové, v pořadí již třetí parašutistické pušky byl dokončen v říjnu roku 1942. Puška se sice stejně jako Typ 100 skládala ze dvou částí spojených v oblasti mezi hlavní a pouzdrem závěru, ale spoj byl na pravé straně pušky zajištěn zužujícím se klínem. Klín byl na svém konci opatřen krátkým šroubem s drátěným očkem. Pomocí očka šel šroub utáhnout a spoj obou částí pušky takto zajistit prsty bez použití nářadí. Tento konstrukční prvek šroubu s očkem je zjevně inspirovaný maticí pocházející ze skládací pušky Zkušební Typ 1, takže se Japonci inspirovali konstrukčními řešeními použitými u obou experimentálních pušek. První testy ve zkušebním centru ve Futsu prokázaly, že jsou Japonci na dobré cestě, výsledky testování byly veskrze pozitivní. Jediným dílčím problémem bylo uvolňování spoje po zhruba dvou tisících výstřelech, což vedlo k praskání nábojnic. Po drobných úpravách byly provedeny další testy s již plně pozitivním výsledkem. Proběhla zkušební výroba takto upravených pušek a ty byly předány parašutistickém výcvikovému centru ke služebnímu odzkoušení. Výsledek byl takový, že bylo vydáno doporučení k přijetí pušky do oficiální výzbroje, ale výcvikové centrum vzneslo požadavek, aby byla puška doplněna o sklopný bajonet po vzoru třetí varianty karabiny Typ 44. V březnu roku 1943 proběhl další výzkum na základě tohoto požadavku, na pušky byl sklopný bajonet implementován, ale výsledky nebyly nijak uspokojující a tak bylo od tohoto požadavku ustoupeno. Pravděpodobně se projevily stejné nedostatky jako u pušky Typ 44 jako bylo špatné vyvážení zbraně, pomalé zamíření zbraně na cíl a také to, že sklopný bajonet nebylo možné použít alternativně na místo nože. Za povšimnutí jistě stojí, že všechny tyto vzorkové pušky bez bajonetu i s bajonetem měly odnímatelnou kliku závěru a to v případě bajonetové verze mluvíme o zbraních, které byly zkoušeny pouhé 2 měsíce před zavedením do výzbroje. V květnu roku 1943 byla puška oficiálně zavedena do armádní a námořní výzbroje pod označením parašutistická puška TYP 2, kterou mám také ve své sbírce. Označení Typ 2 se odkazuje na rok 2602 dle japonského kalendáře, což odpovídá našemu roku 1942. Japonci opět tedy raději zvolili pro oficiální označení rok 1942, kdy byl dokončen vývoj zbraně, než rok 1943, kdy byla oficiálně přijata do výzbroje. Což bývalo ale u Japonců běžnou praxí.
Jednalo se tedy o novou zbraň odvozenou z krátké pušky Arisaka Typ 99, ráže 7,7x58 mm. Odnímatelnou kliku závěru a sklopný bajonet tato sériově vyráběná zbraň neměla. Výrobcem byla stejně jako i v případě krátké pušky Typ 99 zbrojovka Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. Vyráběna byla od sériového čísla jedna a nejvyšší zaznamenané sériové výrobní číslo činí 21.223, takže se opětovně jedná o sběratelsky zajímavou zbraň. Její výroba začala v druhé polovině roku 1943 a probíhala až do roku 1945 do konce druhé světové války. Žádná z vyrobených pušek již nebyla vybavena dvojnožkou ani neměla možnost jejího uchycení. Sériové výrobní číslo mé pušky je 12.632 a dochovala se v originální a perfektním stavu. U pušek Typ 2 se uplatňovalo sčíslování jednotlivých dílů. Úplné sériové číslo je vyraženo na levé straně pouzdra závěru, společně s logem zbrojovky Nagoya Army Arsenal a inspekční značkou. Poslední trojčíslí se u mé zbraně nachází na hlavni (viditelné po uvolnění klínu a rozložení zbraně), dále na přední hlavňové objímce a jednotlivých dílech závěru, konkrétně na matici závěru, klice závěru, úderníku a vytahovači. Na žádných dalších dílech pušek Typ 2 sériová čísla ražena nebyla, takže moje puška je plně sčíslovaná. Další inspekční značku Nagoya Arsenal je možné nalézt také na spodní části hlaviště pažby. Skládací mechanismus měl odlišné číslo od číslování pouzdra závěru. V případě mé pušky je to číslo 866, které se nachází na obou částech mechanismu a šroubu klínu. Na vrchní straně pouzdra závěru je vyražena japonská chrysantéma a označení modelu "2 Typ" v kanji znacích.
Pažba pušky je dvoudílná s předpažbím plné délky. V předpažbí je na spodní straně vyvrtán relativně rozměrný vertikální otvor o průměru 5,8 mm, zbavující pažbu vody či vlhkosti. Tyto otvory lze nalézt na puškách pouze u zbraní v rozsahu sériových výrobních čísel 10.987-18.411. Botka pažby má lem a je fixovaná dvěma šrouby na zadní a vrchní straně. Šrouby neslouží jen k fixaci botky, ale fixují také obě části dvoudílné pažby. Masivní je i otvor o průměru 4,2 mm, kterým je provrtáno pouzdro závěru na vrchní straně. Jedná se o tzv. odfuk, sloužící k odvodu plynů v případě prasknutí nábojnice nebo proražení zápalky. Všechny díly pušky jsou modřené, včetně všech dílů závěru (dokonce i samotné bicí pružiny) a také vytěrákové tyčky o délce 541mm. Puška má možnost uchycení řemenu pomocí dvou ok, která se nachází na levé straně hlaviště pažby a levé straně zadní hlavňové objímky. Má také možnost uchycení odnímatelného bajonetu, stejně jako u pušek Typ 30 a Typ 38 se jedná o bajonet Typ 30. Matice závěru, sloužící také jako pojistka je na zadní straně zdrsněná a má zářez, který značí polohu pojistky. Samotná matice závěru je geniální prvek typický pro pušky Arisaka Typ 38 a 99, který kombinuje několik součástí pušek typu Mauser. Respektive se jedná o matici závěru, matici úderníku a pojistku v jednom. Pojistka se neovládá prstem, ale dlaní ruky, což mohla být značná výhoda pro vojáka při ovládání zbraně v rukavicích v zimním počasí. K zajištění pušky je potřeba matici stisknout a otočit ve směru hodinových ručiček, zbraň lze zajistit pouze v případě napnutého bicího mechanismu. Muška je obráceného tvaru písmene "V" s chráničema na bocích. Hledí je překlápěcí a stavitelné od 300 do 1500 metrů po 100 metrech, opět má protiletadlová odklápěcí křidélka typická pro pušky Typ 99. Tato křidélka se na puškách vyskytují do sériového výrobního čísla 18.411, dále jimi hledí vybavena nebyla. Klika závěru má zakončení ve tvaru švestky a jak již bylo zmiňováno není narozdíl od Typu 100 odnímatelná. Puška Typ 2 váží 3,94 kg a oproti krátké pušce Typ 99 ztěžkla díky skládacímu mechanismu o 150 gramů. Výraznějšímu rozšíření parašutistických pušek v císařské armádě a císařském námořnictvu zabránila japonská kapitulace 2. září 1945 a s tím spojený konec druhé světové války.
