První pušky Arisaka - Typ 30 a 35 Japonsko, Siam

Fotogalerie

Ariska Typ 30 - siamská (nahoře), japonská (dole)

Ariska Typ 30 - siamská (nahoře), japonská (dole)

Typ 30: značení pouzder závěrů

Typ 30: označení tlakové zkoušky hlavně

Porovnání závěrů pušek Typ 30 a Typ 38

Typ 30: vyztužovací manžety pažby

Typ 30: vytěráková tyčka

Typ 30: značení pouzdra závěru

Typ 30 pro císařskou armádu: logo výrobce uvnitř chryzantémy znamená vyřazení ze služby

Typ 30: hledí

Typ 30: Siamská chakra a vypouštění bicího mechanismu

Typ 30: porovnání pouzder závěru

Typ 30: tlačítko uvolnění závěru z pouzdra (s rýhováním)

2x bajonet Typ 30

2x bajonet Typ 30

Bajonet Typ 30: Tokyo Arsenal (nahoře) a Jinsen Arsenal Korea (dole)

Arisaka Typ 35

Arisaka Typ 35

Typ 35: značení pouzdra závěru

Typ 35: Siamská chakra

Typ 35: logo výrobce Tokyo Artillery Arsenal a inspekční značky

Typ 35: sériové výrobní číslo

Typ 35: závěr pušky

Typ 35: detail závěru pušky

Typ 35: značení pažby-námořní základna Kure

Typ 35: hledí

Bajonet Typ 35 (s odpruženou západkou pochvy)

Pěchotní puška Arisaka Typ 30 a model pro námořnictvo Typ 35

ARISAKA TYP 30

Vývoj nové japonské zbraně, která by nahradila zastaralé pěchotní pušky a karabiny Murata na černý prach v rážích 11mm a 8mm byl zahájen v prosinci roku 1895 ve zbrojovce v Koishikawě v (Tokyo Artillery Arsenal). A to pod vedením plukovníka Nariaki Arisaky. Jednalo se o váženého důstojníka, odborníka v oblasti zbraní, který byl v rámci vývoje této nové zbraně pověřen průzkumem zahraničního zbrojního vybavení. Japonci byli zjevně v té době ohromeni německými puškami Mauser a také tím, že všechny evropské mocnosti zaváděly náboje menší ráže, laborované bezdýmovým prachem a tím pádem s vyšší kinetickou energií a průrazností. Navíc mohl voják nést takových nábojů do boje víc. Logicky tedy i Japonci následovali tento evropský trend ve zmenšování vojenských nábojů.

Nově vzniklá puška Arisaka Typ 30 byla komorována na nově vyvinutý japonský náboj 6,5 mm, se středovým zápalem a bezdýmovým prachem, který byl v té době relativně novou záležitostí. Mosazná nábojnice měla délku 50,5 mm a částečný okraj (SR). Původní střela byla celo plášťová o váze 161 grainů a měla kulatý nos. Dosahovala úsťové rychlosti 2.250 fps (686 m/s). Plášť střely byl ocelový s povlakem ze slitiny mědi a niklu (kuproniklu) a její jádro tvořila slitina olova a antimonu. V současné době je náboj označován jako 6,5 mm Jap. nebo 6,5x50 SR. Dle klasifikace CIP jako 6,5x51R.

Koncepčně se jednalo o opakovačku s rotačním odsuvným závěrem ovládaným klikou a se zásobníkovou schránkou na 5 nábojů. Nabíjela se shora pomocí klipu. Puška měla několik charakteristických znaků a lze tušit, ze kterých zbraní zahraničních mocností si Japonci tyto konstrukční prvky vypůjčili. Neotočná odnímatelná hlava závěru pocházela z německé Komisní pušky Model 88, kdy si pro změnu pušková zkušební komise ve Spandau toto řešení vypůjčila z Mauseru Model 71/84. Stejně tak z komisního Modelu 88 pocházelo řešení uvolnění závěru z pouzdra za pomocí tlačítka.

8.7.1893 získal Paul Mauser patent na dvouřadou nábojovou schránku, která tvořila jeden díl společně s lučíkem spouště a nepřesahovala nijak konturu pažby ve spodní části. S tímto řešením schránky se Japonci mohli setkat na španělském Modelu 1893 nebo lehce upraveném následujícím Modelu 1895 užívaným tou dobou celou řadou zemí (Mexiko, Chile, Uruguay, Persie, atd). Jednalo se u Mauserovek o zásadní novinku a ihned toho Japonci řádně využili. Na místo listové pružiny podavače ve tvaru "W" Japonci ale u pušky Typ 30 použili drát kruhového průřezu. Podavač nábojů zásobníkové schránky vyráběli po svém z jednoho kusu ohýbaného plechu. Žebro podavače zajišťovalo, že při nabíjení zaujímaly náboje ve schránce dvouřadou polohu. Zároveň také žebro podavače blokovalo dopředný pohyb závěru a zabraňovalo "nabití vzduchu" v případě prázdné zásobníkové schránky. Což byla v případě bojové vřavy dost užitečná věc.

Japonci zjednodušili také systém uvolnění krytky zásobníkové schránky. Tlačítko uvolnění krytky umístili do přední části lučíku. Stačilo ho stisknout a došlo k vyprázdnění schránky. Nebylo potřeba dvou pohybů jako u Mauserovek, čili stisknutí odpruženého čepu nějakým kolíkem za současného posunutí krytky vzad. Bohužel ze zbraně úplně vypadl podavač, jeho pružina a krytka zásobníkové schránky, což byl ale běžné i pušek Mauser té doby. Dalším charakteristickým prvkem nové pušky bylo také to, že k napnutí bicího mechanismu docházelo až při pohybu závěru až v jeho přední poloze před jeho uzamčením. Čímž si obvykle ale střelec rozhodil zamíření na cíl při přebití zbraně. Toto řešení si Japonci opět vypůjčili z Mauseru Model 1893. Jedná se ale o obecný nedostatek, který převzaly i všechny následující modely pušek z rodiny Arisaka. I spoušťový mechanismus byl velmi podobný Modelu 1893 a neumožňoval uvolnění bicího mechanismu před úplným uzamčením závěru. Spoušť byla typicky vojenská, dvoustupňová.

Nejvíce však typickým prvkem pro první pušky Arisaka Typ 30 a následující i námořní model Typ 35 bylo vypouštění bicího mechanismu, které zároveň sloužilo jako pojistka. Žádné budoucí modely japonských opakovaček Typ 38 a Typ 99 nic takového neměly. Fungovalo to při nataženém bicím mechanismu tak, že otočením hmatníku o 90o po směru hodinových ručiček do svislé polohy byla puška bezpečně zajištěna. Matice úderníku tím zapadla do drážky mimo záchyt na opačné straně v těle závěru než byla klika. A tak nebylo možné matici úderníku a s ní úderník ze záchytu uvolnit. Následným zatažením za hmatník směrem vzad a otočením doleva byla puška opět připravena ke střelbě. Při stisku spouště a současném přidržení hmatníku šlo bicí mechanismus vypustit. Celý mechanismus vypouštění šlo využít i tak, že v případě selhání náboje šlo pouhým tahem zpět za hmatník bicí mechanismus rychle natáhnout a stiskem spouště se pokusit o další výstřel bez nutnosti manipulace se závěrem. Při zajištěném bicím mechanismu, kdy se hmatník nacházel ve svislé poloze, střelec jasně viděl, že zbraň nemůže vystřelit. Což byla dobrá indikace. Zároveň v této poloze hmatník ale zakrýval mířidla. A z čelního pohledu byla silueta pušky s hmatníkem ve svislé poloze natolik výrazná, že na kratší vzdálenost i nepřítel hned viděl, že japonský voják není schopen střelby. Což mohlo pro střelce znamenat reálný problém. U Arisaky Typ 30 měl hmatník vypouštění výrazně půlkruhový tvar pro snadnou manipulaci jedním prstem v rukavici v zimním období. Díky vypouštěcímu mechanismu byla ale puška konstrukčně komplikovaná a výrobně drahá, než že by to celé přineslo nějaké smysluplné výhody.

Závěr komplikované konstrukce se skládal z těla závěru, odnímatelné hlavy závěru s vyhazovačem a vytahovačem, úderníku a jeho pružiny, pojistky/vypouštěcího dílu, matice úderníku a podélně rozříznutého dvoudílného šroubu. Šroub měl uvnitř drážky fixující úderník a zároveň spojoval matici úderníku s pojistkou/vypouštěcím dílem. Dvoudílný šroub byl největší slabina celého závěrového mechanismu.

Závěr pušek měl dva uzamykací ozuby v jeho přední části hned za otočnou hlavou. Klika závěru byla rovná, zapadala do vybrání ve tvaru "L" v zadní části pouzdra závěru a tím plnila z hlediska bezpečnosti funkci třetího uzamykacího ozubu. V případě proražení zápalky nebo prasknutí nábojnice sloužily jako odfuk plynů mimo obličej střelce dva otvory vyvrtané skrz pouzdro závěru v jeho přední části. Měly průměr 3 mm a byly vyosené pod úhlem 45^o. Jednalo se typický konstrukční prvek všech pušek Arisaka. Shodně pod úhlem 45^o byl orientován i plynový kanálek v těle závěru s vyvedením plynů do volného prostoru na pravou stranu. Byl jen jeden a měl také průměr tři milimetry, což se ukázalo v budoucnu jako nedostatečné. Hned u dalšího modelu, námořní pušky Typ 35 došlo k jeho zvětšení.

Konstrukční zajímavostí pušek Typ 30 byl kovový půlkruhový díl zapadající do vybrání v předpažbí a zároveň do zářezů v nadpažbí. Umístěn byl pod zadní hlavňovou objímkou v oblasti, kde nadpažbí končí. I když bylo sice nadpažbí fixováno na jedné straně základnou hledí a na druhé zadní objímkou hlavně, tak se nejednalo z hlediska funkce o spolehlivé řešení. V moment, kdy si voják pověsil pušku vážící přes 4 kilogramy na rameno (a s nasazeným bodákem vážící ještě více), tak se zadní hlavňová objímka s okem pro řemen posunula směrem dopředu. A někdy až natolik, že se nadpažbí mohlo ze základny hledí uvolnit. Dle japonského manuálu k pušce Typ 30 zmiňovaný kovový díl zamezoval právě nechtěnému posunutí nadpažbí směrem dopředu.

Kovaná hlaveň pěchotních pušek Typ 30 byla dlouhá 794 mm (31,25''). Měla polygonální, šesti vrcholový pravotočivý vývrt. Dlouhá hlaveň v kombinaci s malou navážkou střelného prachu zaručovala jeho kompletní shoření v hlavni a tak nedocházelo při výstřelu k žádnému záblesku na jejím ústí. Což bylo užitečné hlavně během nočních bojů.

Pažby pěchotních pušek byly dvoudílné, protože japonská dřeva byla lehká, né moc pevná a pažby z jednoho kusu dřeva v krku praskaly. Hrana spoje obou dílů pažby je vždy paralelní s horní hranou hlaviště pažby. Může připomínat prasklinu, ale není tomu tak. Aby byla zajištěna pevnost spoje dvoudílných pažeb, byly obě části spojeny bajonetovým spojem, sešroubovány a slepeny. Bohužel první polní testy poukázaly na praskání pažeb v jejich krku i navzdory dvoudílným pažbám. A tak byly přidány do konstrukce ještě tzv. kovové manžety. A to jako výztuha do oblasti za pouzdrem závěru na horní straně a za lučíkem na spodní straně pažeb. Spojeny byly jedním příčným šroubem v zadní části manžet. Tím Japonci problém s praskáním pažeb na dobro vyřešili. Dvoudílné pažby a vyztužovací manžety jsou typickým prvkem všech pušek Arisaka včetně všech budoucích modelů, Typ 35, 38 a 99. Pro výrobu pušek Arisaka Typ 30 používali Japonci tři druhy dřev. Japonský buk, japonský ořech a zmarličník japonský. Kdy zvláštností posledně jmenovaného je, že jeho listy příjemně voní po cukrové vatě. Povrch pažeb byl natírán lněným olejem.

Pušky Arisaka Typ 30 měly leštěnou vytěrákovou tyčku s mosazným zakončením o délce 747mm. Uchytávala se do přední hlavňové objímky za pomocí odpružené západky, za tímto účelem měla tyčka osazení. Muška měla tvar obráceného "V" bez chráničů na bocích. Hledí pušek bylo rámečkové, překlápěcí, stavitelné od 400 do 2000 metrů. A to v krocích po 100 metrech s vyraženými arabskými číslicemi 1-20. Vzdálenosti se nenastavovaly posuvným jezdcem, ale pro střelbu na hraniční vzdálenosti 400 a 2000 metrů sloužil zářez ve tvaru V na horní a spodní straně rámečku hledí. V moment, kdy bylo hledí překlopeno dopředu do tzv. bojové polohy, tak byla puška nastřelena na vzdálenost 300 metrů. Nabízí se otázka, proč byla hledí cejchována až na vzdálenost čtyř násobně přesahující účinný dostřel pušky. Odpovědí je to, že Japonci stříleli naráz ve velkých skupinách v salvách na dlouhé vzdálenosti pokrývající cílovou oblast v naději, že alespoň někdo zasáhne. Řemen se uchytával do oválných ok umístěných na spodní straně zadní hlavňové objímky a na spodní straně hlaviště pažby. Botka pažby byla ocelová, fixovala se dvěma šrouby zezadu a ze shora. Záměrná pušek byla 686 mm.

Pěchotní puška Typ 30 byla dlouhá 1273 mm a vážila 4,11 kg. Její povrch byl modřený, závěry byly leštěné a ponechány v barvě kovu. Stejně byl ponechán v barvě kovu bez dodatečné povrchové úpravy i půlkruhový díl fixující pozici nadpažbí. Některé drobné díly byly slámově zbarvené, jako bylo například tlačítko uvolnění závěru z pouzdra. Jednalo se o proces kalení s krátkodobým ošetřením chemickou pastou způsobující právě zlatavý odstín.

Pušky Typ 30 měly i karabinovou verzi, kdy karabiny se od pušek kromě kratší celkové délky 963 mm a kratší hlavně o délce 483 mm lišily i chrániči mušky na bocích, hledím s menším rozsahem nastavení 300 až 1500 metrů, úplnou absencí horní části předpažbí (nadpažbí) a možností uchycení řemene na levé straně pušky. Karabiny byly oproti puškám lehčí o 600 gramů.

Navzdory tomu, že se Japonci nesnažili jít výhradně vlastní cestou a použili progresivní konstrukční prvky z pušek Mauser, tak se v případě Typu 30 o moc povedenou pušku nejednalo. A nevydržela ani příliš dlouho ve výzbroji císařské armády. Vydláždila však cestu k budoucím a mnohem úspěšnějším modelům, Arisaka Typ 38 a 99 a jejich derivátům.

V březnu roku 1897 byla opakovačka, stejně jako náboj 6,5 mm oficiálně přijata do výzbroje japonské armády. Její oficiální značení bylo "Typ 30 pěchotní puška", odkazující na 30. rok období Meiji (=rok 1897) a v říjnu 1898 byla zahájena její sériová výroba. V srpnu 1899 byl zmrazen také design jezdecké karabiny a výroba karabin ve stejném závodě v Koishokawě mohla být zahájena také. Zajímavou událostí, která se udála 27. srpna 1897, bylo zařazení mladého nadějného důstojníka k sekci malých zbraní ve zbrojovce Tokyo Arsenal - Kijira Nambu. V budoucnu se tento konstruktér nesmrtelně zapsal do historie vývoje japonských palných zbraní a jeho jméno se v podstatě stalo synonymem japonských samonabíjecích pistolí. Jedním z jeho prvních úkolů ve zbrojovce však byl vývoj krytky na ústí hlavně právě pušky typ 30. A zhostil se toho s úspěchem, krytka byla zařazena oficiálně do výzbroje jako součást zbraně.

Puška Typ 30 byla standardní pěchotní zbraní japonské armády až do roku 1906. Trpěla ale řadou nedostatků, závěr byl komplikované konstrukce, demontáž i opětovná montáž byla obtížná. Nešlo ji realizovat bez pomoci nářadí a značné dávky trpělivosti. Nemluvě o řešení defektů v poli. Zbraně zažily nasazení v Rusko-japonské válce a zde se začala projevovat jejich nespolehlivost. Čištění nebylo snadné, objevovaly se problémy s vytahováním nábojnic. A tak zůstalo u výroby na Japonce poměrně skromných počtů 555 tisíc kusů pěchotních pušek a 45 tisíc karabin Typ 30, než byla jejich výroba ukončena. V květnu roku 1906 byla totiž přijata do výzbroje císařské armády vylepšená puška Typ 38. Může se zdát zvláštní označovat výše uvedené počty vyrobených pušek a karabin Typ 30 v součtu 600 tisíc kusů jako skromné. Ale je potřeba si uvědomit, že potřeby japonské císařské armády byly opravdu vysoké. Produkce všech variant karabin a pušek následujícího modelu Typ 38 se do skončení druhé světové války vyšplhala až na závratných 3,5 miliónu kusů. A to se jednalo o počet zbraní vyrobených výhradně na území Japonska, bez korejské či mandžuské produkce. Za zmínku stojí také jistě to, že do dnes je především v západních zemích celá tato rodina japonských opakovacích pušek označována jako Arisaka. A to i navzdory tomu, že hlavní zásluhu na zavedení Typu 38 již měl Kijiro Nambu. Arisaka se totiž stal v květnu 1897, částečně i díky zásluhám na vývoji pušky typ 30, ředitelem zbrojovky Tokyo Artillery Arsenal.

Zkušební série pušek i karabin neměly sériové číslování a byly označeny pouze velkým písmenem "M" na horní straně pouzdra závěru. Na konci devatenáctého století bylo zavedenou praxí u vojenských zbraní vyrobit zkušební dávku pro testování zbraní a odladění výrobních linek. Cílem absence sériových výrobních čísel bylo, aby bylo ihned identifikovatelné, že se jedná o validační vzorky a zbraně nemají být užívány pro službu v armádě. Tyto zkušební pušky ještě neměly kovové vyztužovací manžety ve spodní i horní části pažby.

Japonci se snažili být velmi aktivní v nabízení pušek Typ 30 a i Typu 35 cizím zemím. Malé množství pěchotních pušek a karabin Typ 30, stejně tak i námořních pušek Typ 35 v řádu desítek kusů bylo dodáno Japonskem k odzkoušení do Siamu (dnešní Thajsko) s vidinou uzavření kontraktu na dodávky některé z těchto zbraní. Zbraně byly sice odzkoušeny, ale k nákupu jejich většího množství či adopci do siamské armády nikdy nedošlo. Siam chtěl standardizovat zbraň nejvyšší kvality a koncepce. Čímž se nakonec staly "Siamské mausery", tedy dlouhé pušky Typ 45+46 a karabiny Typ 47 zavedené do výzbroje siamské armády v letech 1903 a 1904. Arisaky pak byly v Siamu na dlouhá léta uskladněny, než byly následně předány siamské královské armádě. Pušky Typ 30 byly narozdíl od Typu 35 v Siamu využívány alespoň k tréninkovým účelům. Pro námořní model Typ 35 siamská armáda nikdy žádné využití nenašla. Pušky Typ 30 i 35 dodané do Siamu mají na sobě vyražené specifické značení v podobě siamské chakry  na vrchní straně pouzdra závěru na můstku vzadu. Takto byly chakrou značeny pouze dlouhé pušky Typ 30 a 35, karabiny Typ 30 nikoliv.  Chakra byla standardním symbolem siamské a později i thajské armády. Do dnes se jedná o vzácnou variantu těchto pušek, dochovaly se jen jednotky kusů.

Mezi léty 1903-1906 došlo také k dodávkám pěchotních pušek a karabin Typ 30 do Číny na základě oficiálního kontraktu. Pušek bylo dodáno celkem 36.000 a karabin 7.000 kusů, čili dohromady 43.000 kusů zbraní. Bohužel jen hrstka jich přežila do dnešní doby. Největší rozdíl mezi originálním japonskými a kontraktovanými čínskými zbraněmi byl ve značení. Na místo císařské chryzantémy a modelového označení měly pušky a karabiny vyrobené pro Čínu vyraženy na vrchní straně pouzdra závěru symbol stočeného draka a pod ním znaky v čínštině, odkazující na období vlády čínského císaře Kuang-sü z poslední vládnoucí dynastie Quing. Císařova role na uzavření tohoto kontraktu byla však minimální, pokud vůbec věděl, že nějaké pušky a karabiny nesoucí jeho jméno byly Japonskem do Číny dodány. Arisaky sloužily v čínské armádě od roku 1904 až do konce druhé světové války, kdy ale ještě poté byly využívány jako zbraně výcvikové. Po technické stránce se japonské pěchotní pušky a ty z čínského kontraktu nijak výrazně nelišily. Největším rozdílem (mimo prvních 1500 a posledních 4000 dodaných kusů) bylo to, že pušky pro Čínu měly na místo rámečkového překlápěcího hledí tangenciální, podobné tomu, jaké měly Siamské Mausery z roku 1903. Drobné rozdíly byly ještě v předpažbí a ve velikosti sériových čísel vyražených na levé straně pouzder závěrů, čínská varianta měla čísla větší.

I když puška Typ 30 začala figurovat ve výzbroji japonské císařské armády již v období Boxerského povstání v Číně probíhajícího v letech 1899-1901, jehož potlačení se Japonci účastnili na straně západních mocností, tak svou první a důležitou úlohu tyto pušky sehrály jako primární zbraň až v Rusko-japonské válce. V podstatě se ale jednalo o její labutí píseň, během první světové války se jevila puška již jako zastaralá. A tak byly pušky a karabiny Typ 30 prodávány do Ruska, Británie a v podstatě komukoliv, kdo o ně projevil zájem. Rusko bylo však beze sporu jejich největším zahraničním uživatelem. Souviselo to jednak se nedostatečnou zásobovaností obří ruské armády a tím souvisejícím hladem po moderních ručních zbraních v období první světové války. A pak také s tím, že i země Dohody, čili spojenci Japonska museli nutně udržet ruskou armádu bojeschopnou, tak aby byli Němci nuceni bojovat na dvou frontách, západní i východní. Čísla se značně různí, ale řádově mohlo být Rusku různými zdroji dodáno kolem 600 tisíc kusů pušek a karabin Arisaka. Nejednalo se ale pouze o Typ 30, ale i například pozdější Typ 38. Přesná čísla, kolik bylo dodáno kterých pušek dnes známa nejsou, jedná se spíše jen o dohady. Ale ani Rusové z pušek příliš nadšeni nebyli. K hlavnímu problému, který s puškami Arisaka měli, docházelo během zimních bojů. Tlačítko uvolnění krytky zásobníkové schránky bylo umístěné v přední části lučíku, samotný lučík byl příliš malý pro ovládání zbraní v rukavicích a tak docházelo k nechtěnému uvolnění krytky, vypadnutí nábojů a následné boje neschopnosti. Proto ve finále Rusové přistoupili k odbrušování tlačítek až na úroveň do jedné roviny s lučíkem, tak aby nemohlo dojít k nechtěnému stlačení. Druhým největším zahraničním odběratelem pušek z rodiny Arisaka byla Británie, která trpěla v prvních dnech první světové války zoufalým nedostatkem ručních zbraní. Britové nakoupili 150 tisíc kusů pušek a karabin Arisaka pro své expediční jednotky, Typ 30 byl však zastoupen v menších počtech. Převládaly Arisaky Typ 38. Britové však jejich využití považovali již od začátku za dočasné, tudíž byla nakonec v roce 1916 valná část těchto zbraní v počtu 128.000 kusů dodána Rusku. V britských inventářích zbylo ke konci první světové války přibližně jen 17.000 kusů pušek Arisaka. Například Britské královské letectvo některé z nich využívalo až do roku 1918.

Po službě u ruských sil byly původně zakoupené Arisaky i ty získané z Británie široce distribuovány po celém světě. Dostaly se tak do výzbroje celé řady armád, například Albánie, Estonska, Finska, Maďarska, Polska, Španělska, Lotyšska, zemí Arabského polo ostrova a dokonce i do výzbroje Československých legií. Legionáři měli v roce 1920 ve výzbroji necelých 58.000 kusů pušek Arisaka, ale není jasné kterých. Po skončení první světové války byl obecně ve světě přebytek zbraní a proto byl osud pušek Arisaka československých legionářů takový, že byly předělávány na sportovní čí lovecké zbraně, případně sešrotovány. Omezené množství pušek bylo také ponecháno v rezervách samotného Japonska a jejich následné použití bylo zaznamenáno ještě v bojích druhé světové války. Konkrétně v bitvě o Guadalcanal v letech 1942-43 nebo o Okinawu v roce 1945. Jak Japonci začali ke konci války ztrácet své pozice, tak začaly být vydávány námořním jednotkám i pušky Typ 35, které do té doby plnily úlohu výhradně výcvikovou na různých středních a vysokých vojenských školách napříč Japonskem. A tudíž bylo možné se v bojích o Okinawu setkat na straně Japonska nejen s modernějšími pěchotními puškami Typ 38, ale i ranným Typem 30 a i námořním modelem Typ 35. Není vyloučeno, že bychom je v dnešní době stále nalezli v rezervách různých para militantních jednotek v různých částech světa.

V letech 1905-1921 bylo přibližně 10.000 kusů pěchotních pušek Typ 30 upraveno na tréninkové zbraně s hladkou hlavní bez vývrtu pro střelbu výhradně slepou municí. Na takto upravených puškách Japonci odbrousili veškerá značení, včetně císařské Chryzantémy, opětovně vyrazili identická sériová čísla a na vrchní stranu pouzdra závěru vyrazili nové označení , které lze volně přeložit jako "slepá munice pouze". Tak aby byl nedošlo k nechtěnému nabití zbraně ostrou municí. Zaznamenal jsem též zajímavou fotografii pušky s.v.č. 5684, která měla zjevně poškozený krček pažby a Japonci ji opravili za pomoci dvou plechů vsazených do pažby z každé strany, které skrz pažbu sešroubovali. Takže pro tuto úpravu na tréninkovou verzi použili i pušky, které byly výrazně poškozené. Rozsah sériových výrobních čísel dochovaných těchto tréninkových pušek je 438 až 9574, jednalo se tedy původem o zbraně z ranné fáze výroby.

Arisaky Typ 30 byly značeny na vrchní straně pouzdra závěru shora symbolem v podobě chryzantémy, což je značka vyskytující se na všech japonských vojenských puškách od roku 1873 (Murata). Jedná se o vlastnické označení majetku císařské rodiny. Přidělování zbraní označených tímto symbolem jednotlivým vojákům bylo považováno za čest. Často se lze setkat, že je uprostřed chryzantémy vyraženo logo výrobce Tokyo Arsenal. Takto byly značeny silně opotřebené zbraně nevhodné pro služební užití, které byly z armádní výzbroje vyřazeny a následně různě druhotně využívány za účelem výcviku ve školách, rezerv nebo byly prodávány do zahraničí. Symbol chryzantémy se může na puškách objevovat také v podobě, že je částečně nebo úplně odbroušen. Jednalo se o způsob znehodnocení pušek, které se dělo primárně na sklonku druhé světové války, tak aby majetek císaře nepadl do rukou nepřítele. Někdy i dost primitivním způsobem, jako třeba jen za pomoci bajonetu.  Často je vidět, že je sběrateli hodnoceno, zda je chryzantéma odbroušena celá nebo jen z části, ale to hodnotu pušky či karabiny jakkoliv nemění, ani historickou a ani tu finanční. Pod chryzantému na pouzdrech závěrů bylo raženo modelové označení Typ 30 v japonských kanji znacích. Na levou stranu pouzder závěrů bylo raženo sériové výrobní číslo v arabských číslicích, následované logem výrobce Tokyo Arsenal  . Logo symbolizovalo čtyři naskládané dělové koule při pohledu ze shora, které byly umístěny na vrcholu každého ze čtyř sloupů tvořících přední bránu arzenálu v Tokiu. Napravo od loga výrobce byly raženy dvě finální inspekční značky v podobě japonských znaků pootočených o 90^o směrem doleva. V době, kdy se vyráběly pušky a karabiny Typ 30 a pušky Typ 35 byla většina kontrolních značek odvozena od jmen inspektorů vykonávajících tuto funkci. Bohužel jen málo inspektorů bylo identifikováno do dnešních dnů z důvodu již dlouhého časového odstupu a ztráty relevantních záznamů. Tato praxe vydržela v Japonsku až do 30. let 20. století, kdy začaly být inspekční značky odvozovány od místních zeměpisných názvů. Inspekční značka více vpravo značila, že puška prošla procesem závěrečné kontroly a značka blíže k logu výrobce značila odsouhlasení vrchním inspektorem zbrojovky. Trojúhleník v kolečku a velké písmeno "B" ražené viditelně na hlavních označují tlakovou zkoušku se zvýšeným tlakem o 10%. Na puškách Typ 30 a 35 se můžeme také setkat také s vyraženým písmenem "S" následované několika arabskými číslicemi na pravé straně hlaviště pažby. Jedná se o pušky, které sloužily u civilní stráže Finska a číslice reprezentovaly jednotlivé okresy.

U pušek a karabin Typ 30 a pušek Typ 35 nebyl uplatňován systém sčíslování dílů, jak to známe z pušek Mauser. Nýbrž Japonci používali svůj vlastní systém montážních čísel, která zajišťovala sledovatelnost ve výrobním procesu vždy ke konkrétní zbrani. Jednalo se o jedno až trojciferné číslo v arabských číslicích, kterému předcházel japonský znak. Montážní čísla byla ražena na všech hlavních částech zbraní. Primárně je třeba se podívat na spodní část pouzdra závěru po demontáži pažby. Není zde žádná vazba na sériové výrobní číslo, montážní čísla sloužila čistě k identifikaci v procesu výroby. Systém montážních čísel byl užíván tak, že zbraň byla sestavena tzv. nabílo, odzkoušena, opět byla rozebrána a pak teprve byly jednotlivé díly tepelně upravovány a modřeny (černěny). Montážní čísla zamezovala nechtěné záměně dílů jednotlivých zbraní v tomto procesu. Nabízí se otázka, proč to Japonci dělali tak složitě, co se týká značení. Odpovědí je, že sériové číslo bylo raženo až po finální kontrole a pouze zbraně s vyraženým sériovým číslem mohly být zařazeny do armádní výzbroje. Takže nebylo možné razit sériová čísla na „nehotové“ zbraně.

Puška Typ 30 měla možnost uchycení bajonetu na přední hlavňovou objímku. Shodně jako puška byl přijat i bajonet do výzbroje japonské císařské armády v roce 1897 a proto je sběrateli označován stejně jako puška, rovněž Typ 30. Oficiální armádní označení však neměl. Ve stejnou dobu v říjnu 1898, jako byla zahájena výroba pušky, začali v Tokyo Artillery Arsenal vyrábět i bajonety. Bajonety byly skutečně dlouhé, celková délka byla 510 mm a čepel měřila 398 mm. Jejich více jak půlmetrová délka měla kompenzovat fyziologický hendikep japonského pěšáka v podobě malého vzrůstu a zvětšit tak jeho bojový dosah v případě boje muže proti muži. Samotný bodák vážil 460 gramů a 700 gramů včetně pochvy. Rukojeť bajonetů byla modřená, stejně tak modřené byly i pochvy bajonetů, které měly kulové zakončení. Střenky rukojetí byly dřevěné a byly přichycené za pomoci dvou šroubů s maticemi a podložkami. Čepele se vyskytovaly modřené i leštěné v barvě kovu. Ostří bylo asymetrické, čili jen na jedné straně čepele a v hrotu se zakřivovalo směrem nahoru. Pro odlehčení bodáku byla vedena po obou stranách čepele průběžná drážka. Co zaujme na bajonetu na první pohled je zakončení záštity ve tvaru háku. Tento prvek měl sloužit k zachycení bajonetu nepřítele a otočením pušky nebo karabiny mělo dojít k jeho zlomení nebo odzbrojení protivníka. I když se dnes nad touto technikou můžeme pozastavovat, tak je třeba říci, že Japonci byli pověstní jako zanícení a trénovaní bojovníci s bajonetem. Pro uchycení k pušce byl bodák vybaven drážkou tvaru „T“ a okem na hlaveň, kdy stejné řešení bylo hojně využíváno i u pušek Mauser té doby. Stejně tak jako u Mauserů byl bajonet jištěn na puškách pomocí odpruženého čepu a nebyl nijak jištěn v pochvě. Zde však můžeme najít rozdíly, například švédský bodák m/14 a m/15 na Mauseru m/94 je jištěn i v pochvě. Zásadní rozdíl oproti puškám Mauser byl však v uchycení pochvy bajonetu k závěsníku, kdy u Typu 30 byl skrz očko pochvy provlíknutý řemínek závěsníku zajištěný přezkou. Bajonety Typ 30 byly vyráběny od roku 1898 v podstatě až do konce druhé světové války i pro všechny nástupnické pušky a karabiny. Výjimku tvořila jen námořní puška Typ 35 a karabina pro kavalérii Typ 44 s pevně instalovaným sklopným bodákem. Ostří bajonetů bylo běžně broušené, zatímco bajonety pro cvičné pušky lze poznat podle zakulaceného ostří. Ty také leckdy ani nemívaly vyraženo žádné logo výrobce. Bajonety byly vyráběny celou řadou výrobců jako byly Tokyo Arsenal, Kokura Arsenal, National Denki Company pod dohledem Kokury, Nagoya Arsenal, Toyada Jidoshoki Seisakusho nebo Howa Juyko. Případně byly vyráběny i na okupovaných územích, například v Jinsen Arsenal v Koreji nebo Mukden Arsenal v Mandžusku. Logo výrobce bylo raženo na pravou stranu čepele mezi drážku a záštitu, sériové číslo bajonetů na zadní stranu rukojeti pod "T" drážku. Já mám bajonety ve sbírce tři, od National Denki Company, Jinsen Arsenal a Tokyo/ Kokura Arsenal. Jelikož existovalo nepřeberné množství variant bajonetů a obě zbrojovky v Tokiu a Kokuře používaly stejné logo, nejsem schopen posoudit, zda poslední ze jmenovaných bajonetů byl vyroben v Tokyo nebo v Kokura Arsenal. V Tokiu byly bajonety vyráběny před rokem 1936, od roku 1936 až do konce druhé světové války v Kokuře. Navzdory široké paletě různých výrobních variant bajonetů však jejich konstrukční základ zůstával vždy stejný. K jednomu z mých bajonetů se dokonce dochoval i originální závěsník.

ARISAKA TYP 35

Za nedlouho poté, co císařská armáda adoptovala pušku Typ 30, pocítilo také rozvíjející se a perspektivní císařské námořnictvo potřebu zavést do výzbroje Zvláštních námořních vyloďovacích sil novou moderní pušku. V té době používali již značně zastaralé pušky Murata ráže 8mm. Uvědomovali si výhody nové armádní pušky Typ 30 spočívající především v použití moderního šesti a půl milimetrového náboje. Svou roli také sehrálo to, že v Tokyo Arsenal ukončili výrobu černého prachu používaného do nábojů pušek Murata. Takže námořnictvo bylo i fakticky k obměně svého zbraňového arzenálu donuceno. Jelikož si námořnictvo na druhou stranu také dobře uvědomovalo slabiny pušek Typ 30, pověřilo společnost Tokyo Arsenal vývojem a výrobou vylepšené verze této pušky. Tímto úkolem byl opět plno hodnotně pověřen Kijiro Nambu. Ale spíše než nová zbraň vznikla jen vylepšená modifikace Typu 30. Žádnou výraznou změnou neprošly například pouzdro závěru nebo hlaveň, samotný závěr nebo hledí však ano. Po rozsáhlém testování byla nová puška oficiálně zařazena do výzbroje císařského námořnictva na konci roku 1902 pod označením Typ 35, značící 35. rok vládnutí císaře Matsuhita období Meiji (= rok 1902).

Pušky Typ 35 měly vyloženě jepičí život a byly standardní zbraní námořnictva jen opět do roku 1906, kdy byla přijata do výzbroje japonské armády puška Typ 38. V tomto světle nové armádní zbraně začalo i námořnictvo považovat pušky Typ 35 za zastaralé a nahrazovat je také puškami Typ 38. Výroba pušek Typ 35 dosahovala ještě výrazně menších objemů než tomu bylo u armádních pušek Typ 30. Zůstalo u necelých 38.000 kusů a pušky se mimo námořnictvo nikam jinam nerozšířily. Pušky Typ 35 však hromadně likvidovány nebyly, byly nabízeny stejně jako Typ 30 k prodeji různě po světě. Například opět Siamu, jiné byly zase překomorovány na náboj 7,92x57. Tyto překomorované pušky byly pravděpodobně prodány do Číny, kde byl osmi milimetrový náboj v té době velmi populární. Ale především byly ponechány v rezervách námořnictva jako výcvikové zbraně. A z důvodu nedostatku vojenského vybavení byly dokonce i nasazeny v bojích v Pacifiku na sklonku druhé světové války.

Pušky dodané Siamu byly stejně jako pušky Typ 30 označeny na zadní straně pouzdra závěru symbolem siamské/thajské královské armády, chakrou. Nikdy se ale pětatřicítky dodané Siamu jakéhokoliv nasazení nedočkaly, jejich jediným osudem bylo uskladnění až do 60. let dvacátého století, poté byly prodány a jsou tak dodnes nejlépe dochovanými exempláři této zbraně.

Typ 35 neměl karabinovou verzi. Karabiny sloužily v japonské armádě především u kavalérie, námořnictvo však v době vzniku pušky Typ 35 žádnou obdobnou jednotku tohoto typu nemělo. Bajonet Typ 35 byl mírně modifikovanou verzí bajonetu Typ 30, určený byl ale výhradně pro tuto pušku. Rozměry obou bajonetů jsou téměř identické, rozdílem u bajonetu Typ 35 je užití odpružené západky, která zahákne bajonet v pochvě v době, kdy není používán. Pušky Typ 35 byly značeny obdobně jako Typ 30 na vrchní straně pouzdra závěru symbolem japonské chryzantémy a pod ní modelovým označením Typ 35 v kanji znacích. Sériové výrobní číslo, logo výrobce Tokyo Arsenal a finální inspekční značky byly raženy na levou stranu pouzdra závěru dozadu až za prachovou krytku. Zajímavostí pušek Typ 35 byl symbol ražený na spodní stranu hlaviště pažby, který značil, ke které konkrétní námořní základně byla puška přiřazena. Má puška má zde vyraženou kotvu, která značí příslušnost k námořní základně Kure. Poté byla tato puška zaslána Siamu.

Rozdíly v konstrukci, respektive vylepšení pušky Typ 35 oproti Typu 30 byly následující. Zaznamenal jsem jich celkem deset:

1. novým prvkem pušky se stala prachová krytka závěru, která bránila mechanismus závěru před zanesením prachem nebo pískem. Jednalo se o první japonskou zbraň, kde byl tento prvek použit a vznikl z něho fenomén, který se používá ve značně upravené podobě až do dnes (například krytka závěru M-4/M-16/AR-15). Pro otevření nebo zavření prachové krytky byl vyžadován u pušky Typ 35 separátní pohyb. Později Japonci ale její koncept změnili tak, že se posouvala společně se závěrem, viz Arisaka 38 nebo 99). Prachová krytka měla na obou bocích prolis a zapadala do žeber na pouzdře závěru, po kterých se posouvala.

2. překlápěcího rámečkového hledí bylo nahrazeno tangenciálním. Tato nová konstrukce hledí u Arisaky Typ 35 ale není původem japonský nápad, hledí obdobné konstrukce můžeme nalézt dříve například na pušce holandský Mannlicher 1895.

3. i když hlava závěru zůstala stále neotočná, tak došlo k jejímu vylepšení. Hlavně byl ale závěr celkově zjednodušen. Především vymizel komplikovaný dvoudílný šroub a závěr se nově skládal pouze z těla závěru, odnímatelné hlavy závěru s vyhazovačem a vytahovačem, úderníku a jeho pružiny, pojistky/vypouštěcího dílu a matice úderníku. Tím se zjednodušil i proces rozebrání závěru. Po sejmutí hlavy závěru a stlačení pružiny úderníku stačilo matici úderníku pouze vyšroubovat a následně vyjmout pojistku/vypouštěcí díl, úderník a jeho pružinu.

4. pro snadnější manipulaci se závěrem došlo ke zvětšení a změně tvaru zakončení jeho kliky a to ze spíše kulatého na švestkové. To se stalo standardem pro všechny budoucí modely pušek Arisaka Typ 38 a 99.

5. celkově došlo ke zvýšení bezpečnosti pušky v případě prasknutí nábojnice při výstřelu nebo případném proražení zápalky náboje. Na závěru byl přidán velký oválný plynový kanálek, namísto díry malého průměru, jako tomu bylo u Arisaky Typ 30. Tím došlo k efektivnějšímu vyvedení plynů do volného prostoru ze závěru směrem na pravou stranu. Pokud byla zasunuta prachová krytka do přední polohy, tak k odvodu plynů sloužily dva otvory v její zadní části. Nicméně na Arisace Typ 35 přibyl další konstrukční prvek a to speciální žebro na závěru, které uzavíralo drážku pro vytahovač v pouzdře závěru a případné plyny v pouzdře závěru utěsňovalo. Ty následně unikaly směrem nahoru mimo obličeje střelce dvěma otvory vyvrtanými na horní straně pouzdra závěru, které jsou shodné u obou typů Typ 35 i Typ 30. Přidání tohoto žebra na závěru si samozřejmě vyžádalo nutně úpravu pouzdra závěru v jeho horní části. Puška Typ 35 je jediným modelem z rodiny pušek Arisaka, který toto žebro na závěru má.

6. nadpažbí nově sahalo až k pouzdru závěru a nikoliv jen k hledí. Na hranici závitu spojujícího pouzdro s hlavní měla hlaveň osazení s drážkou, do které zapadal kovový lem nadpažbí. Tím bylo nadpažbí pevně fixováno na obou svých stranách a nehrozilo jeho vypadnutí při zavěšení pušky na řemen. V nadpažbí logicky vzniknul výřez pro hledí.

7. došlo ke změně tvaru hmatníku vypouštění bicího mechanismu. Byl nově plošší namísto půlkruhového, širší a zdrsněný na vnitřní části pro jednodušší manipulaci s ním.

8. změn doznaly úhly nábojové komory a náběhové rampy, které napomohly podávání nábojů do komory a vytahování nábojnic po výstřelu.

9. z tlačítka uvolnění závěru z pouzdra zmizelo svislé rýhování a nově bylo hladké.

10. vytěrákové tyčky byly dlouhé 747mm jako u Typu 30, ale vyskytovaly se nejen s mosazným ale i ocelovým zakončením pro vytěrák.

Lze předpokládat, že počáteční vývojové návrhy pušky Typ 35 se soustředily především na vylepšení závěru, teprve později se přidala úprava v podobě hledí, předpažbí a implementace prachové krytky. Jak je známo a bylo již bylo zmíněno, během Rusko-Japonské války v roce 1904-1905 se projevila náchylnost k nefunkčnosti pušek Typ 30, pokud se do mechanismu závěru dostala špína, prach a nečistoty. Což dokládají i fotografie z Rusko-japonského válečného konfliktu, kdy si vojáci císařské armády omotávali závěry pušek Typ 30 pro zachování funkčnosti kusem hadru. Tato zkušenost zjevně vedla ke konstrukci prachové krytky závěru a je tedy evidentní, že řada změn v konstrukci musela být u pušek Typ 35 aplikována až v průběhu výrobního cyklu. A to na základě bojových zkušeností. Bohužel o prvních vyrobených puškách Typ 35 minimálně do sériového čísla 10.000 není do dnešní doby nic známo, takže o tom, kdy byly jaké změny implementovány se můžeme spíše jen dohadovat.

Puška byla identicky dlouhá 1273 mm jako Typ 30 a byla jen o něco málo těžší především díky prachové krytce a jinému hledí, vážila 4,20 kg.

MÉ ZBRANĚ VE SBÍRCE

Ve sbírce mám dvě pušky Arisaka Typ 30 a jednu pušku Typ 35. První z pušek Typ 30 je standardního sériového provedení a značení. Druhá z pušek Typ 30 a puška Typ 35 jsou označeny siamskou chakrou a pocházejí z dodávky do Siamu. Japonci předložili tyto pušky Saimu s vidinou kontraktu na dodávku zbraní v době, kdy Saim hledal náhradu za své zastaralé pušky a karabiny Mannlicher. Do dnešní doby se dochovaly jen jednotky kusů těchto pušek a výborně doplňují sbírku mých Siamských Mauserovek, které nakonec Siamci do své výzbroje přijali. Tyto Mauserovky byly rovněž vyráběny v Japonsku v Tokyo Artillery Arsenal, stejně jako Arisaky Typ 30 a Typ 35. Vzácnost pušky Typ 30 pro Siam umocňuje fakt, že se navíc jedná o pušku ze zkušební série, která nedisponuje sériovým výrobním číslem, inspekčními značkami a nemá ani kovové vyztužovací manžety ve spodní i horní části pažby. Ty byly do konstrukce pušek přidány až na základě prvních polních testů. Na pušce není ani vyraženo písmeno "M" běžné u zkušební série. Což ale není až tak velkým překvapením. Písmeno "M" byla čistě armádní značka, která jasně zamezovala tomu, aby se pušky nezamíchaly mezi služební zbraně. Ale v případě pušky z mé sbírky se jedná o speciální testovací zbraň zbrojovky, která se nikdy do inventáře císařské armády nedostala. Z historického hlediska se jedná o raritní a vzácný exemplář ranné pušky Arisaka, jen je potřeba umět identifikovat, o co vlastně se v případě této pušky jedná. Obě pušky pro Siam se dochovaly v nebývale dobrém stavu, u Typu 35 za to může především dlouhodobé uskladnění v Siamu/Thajsku. Sériové provedení pušky Typ 30 má uprostřed chryzantémy vyraženo logo výrobce Tokyo indikující vyřazení z armádní výzbroje. Kromě opotřebení, za nímž stojí služba v císařské armádě, je jediným zásadním nedostatkem této zbraně prasklina nadpažbí.