NAMBU TYP 14 :: MOJE SBÍRKA

Úvod > Základní info > NAMBU TYP 14

Nambu Typ 14

Země původu:	Japonsko
Ráže:	8x22 mm
Kapacita zásobníku:	8 nábojů
Typ zbraně:	samonabíjecí pistole
Výrobce:	Nagoya Army Arsenal, vrýobní závod Chigusa, Atsuta, Nagoya Tokyo Army Arsenal, Koishikawa, Tokyo Kokura Army Arsenal, Kokura, Fukuoka Nambu Rifle Mfg. Co./Chuo Kogyo Co. Ltd., Kokubunji, Tokyo Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu, Kasugai, Aichi
Sériové číslo:	Nagoya Army Arsenal, Chigusa: 855 Tokyo Army Arsenal: 5790 Nambu Rifle Mfg. Co./Chuo Kogyo Co. Ltd.: 41528, 17443 (1. série) Nagoya Army Arsenal, Toriimatsu: 60109 (první série), 90804 (1. série), 2438 (druhá série), 8271 (druhá série), 35024 (druhá série), 42295 (druhá série), 67909 (druhá série), 69309 (druhá série)
Roky výroby:	1926-1945
Počet vyrobených kusů:	282.300 ks
Hmotnost:	0,91 kg
Celková délka:	231 mm
Hlaveň:	délka 117 mm, 6 polí a 6 drážek, pravotočivý vývrt
Značení zbraně:	označení modelu na levé straně rámu; logo výrobce, sériové výrobní číslo, datum výroby na pravé straně rámu
Rok pořízení zbraně:	průběžně v řádu let, chybí mi pistole Kokura
Pořizovací cena všech zbraní:	338.336 Kč

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století začala ve světě vznikat poměrně rychle celá řada úspěšných konstrukcí samonabíjecích pistolí. A tak si začaly nacházet cestu do armádní výzbroje řady zemí a vytlačovat již konstrukčně zastarávající revolvery, u kterých se i v některých případech začal projevovat malý zastavovací účinek revolverových ráží. Jmenujme alespoň některé příklady. V USA byl vývoj nové americké služební zbraně vynucen trpkými zkušenostmi během filipínského konfliktu, kde se projevila v té době standardní revolverová ráže .38 Long Colt jako skutečně slabá. První z vývojových modelů z řady Browningových pistolí byl Colt 1900 v ráži .38 ACP. Dalším milníkem ve vývoji byl Colt 1905, první Browningova samonabíjecí pistole komorovaná na náboj .45 ACP. Společnost Colt se pokoušela s touto pistolí prosadit na vojenském, ale i komerčním trhu. Ale až prvním modelem pistole, která vyhověla armádním testům a byla přijata do výzbroje dne 29. března 1911 byl Model 1911, později známý jako M1911. V závěrečných armádních testech jasně Colt zvítězil nad pistolí společnosti Savage. V Německu v letech 1893 až 1899 vyráběly firmy Ludwig Loewe & Co. a DWM pistoli Borchardt C-93 v ráži 7,65x25 mm Borchardt. Společnost Ludwig Loewe nabízela Borchardtovy pistole jak na civilní tak i vojenský trh, včetně zahraničních. Zbraň testovalo několik armád, ale žádná ji nezavedla do výzbroje. Zásadní zlom nastal až v moment, kdy švýcarská armáda projevila zájem zavést pistoli do své výzbroje a rozhodla se podrobit ji testům. Mělo se jednat o náhradu zastaralého armádního revolveru vzor 1882. Zkoušky proběhly ve Švýcarsku ve dnech 22-23.6.1897. I když výsledky testů byly vesměs pozitivní, Švýcaři vytýkali zbrani její velikost, nepraktičnost, nevhodnou ergonomii a požadovali zbraň v "menším balení". Borchardt odmítl přepracovat pistoli s tím, že zbraň považuje v podstatě za dokonalou. A tak byl touto prací ze strany DWM pověřen George Luger, který zde v té době pracoval jako obchodní zástupce a pistoli přepracoval. Tím se zrodil fenomén, pistole Borchardt-Luger, později nazývaná Parabellum. Pistole Parabellum 1900 byla přijata do výzbroje švýcarské armády 4.5.1900, čímž se jednalo o první armádní samonabíjecí pistoli. Pistole prošla dalším vývojem, kdy nejzásadnějším milníkem byl vznik nového náboje s větším zastavovacím účinkem 9mm Luger (9x19). Německé námořnictvo zavedlo v roce 1904 do výzbroje pistoli P.04 v ráži 9mm Luger, nástavnou pažbou a délkou hlavně 150mm. To samé učinila v roce 1908 německá armáda, kdy přijala do výzbroje pistoli P.08 v ráži 9mm a s délkou hlavně 100mm. Rakousko Uherská armáda sice do své výzbroje nikdy nepřijala pistole Salvator Dormus a Schönberger Laumann, které jsou právem považovány za první konstrukce samonabíjecích pistolí vůbec, ale cesta tímto směrem byla nastartována. První Rakousko-Uherskou armádní pistolí byla pistole Steyr M.7 komorovaná na 8 mm náboj. Přijata do výzbroje byla v roce 1907, ale sériově byla vyráběna fakticky až od roku 1909. Za jejíž konstrukci byl zodpovědný Karel Krnka, jakožto v té době ředitel a konstruktér firmy G. Roth. Jejím nástupcem byla pistole Steyr M.12 na náboj 9x23 mm, proslulá svou spolehlivostí a nízkými nároky na údržbu. Byla to pistole, která mohla dosáhnout daleko většího úspěchu a rozšíření v případě použití náboje 9mm Luger namísto zmiňovaného náboje 9x23 mm.

A jak na tom byla japonská císařská armáda? Navzdory tomu, že ve ve 20. letech dvacátého století bylo Japonsko vojenskou velmocí v oblasti východní Asie, tak až do roku 1925 jeho císařská armáda disponovala pouze již vyloženě zastaralými revolvery Smith&Wesson ráže .44 a Typ 26. Typ 26 byl revolver vlastní konstrukce a výroby v ráži japonské 9x22 mm. Sice ho vyvíjeli dlouhých 5 let od roku 1888 až do roku 1893 jako náhradu za revolvery Smith&Wesson, ale bez jakýchkoliv předchozích zkušeností v oblasti konstrukce krátkých palných zbraní a jejich taktického využití. A tak trpěl několika nedostatky, jako byl příliš dlouhý chod spouště výhradně dvojčinného mechanismu nebo absence jakékoliv aretace válce v okamžiku, kdy byla po výstřelu uvolněna spoušť. Po výstřelu se mohl válec volně otáčet, což při bojovém užití mohl být problém v případě nechtěného pootočení válce vystřelenou nábojnicí nebo prázdnou komorou do polohy pro další výstřel. Japonci samozřejmě sledovali trend vývoje samonabíjecích pistolí ve světě a bylo jim jasné, že se budou muset samonabíjecími pistolemi namísto revolverů také vyzbrojit. Projekt nové pistole byl pro Japonce tudíž klíčový a byl jím pověřen Kijiro Nambu, který byl při této příležitosti povýšen do hodnosti majora. Nambu se tomuto vývoji věnoval, respektive ho řídil v Tokyo Artillery Arsenal již od roku 1897 a to tak, že začal nákupem dostupných samonabíjecích pistolí v zahraničí a provedl jejich porovnávací testy. Zjevně byl okouzlen pistolí Mauser C96 a tak jeho práce na nové armádní pistoli vycházela právě z Mauseru C-96 v ráži 7,63mm. Součástí vývoje nové zbraně byl i vývoj nové munice, která stala standardním pistolovým nábojem Japonska až do roku 1945. Její název zní 8x22 mm (8mm Nambu) a vycházela ze zmiňovaného náboje 7,63x25mm vyvinutého pro pistoli Mauser C96. Nambu se nevěnoval pouze vývoji krátkých zbraní, ale měl hlavní zásluhu na zavedení konstrukčně velmi zdařilých a úspěšných opakovacích pušek Arisaka Typ 38, které byly zavedeny do armádní výzbroje v květnu roku 1906. Celkový počet vyrobených pušek a karabin Typ 38 dosahoval závratných počtů ve výši 3,5 miliónu kusů. Na poli pistolí však Nambu zdaleka tak úspěšný nebyl. Ani jedna z jeho prvních tří zkonstruovaných pistolí Grandpa Nambu (1902, Typ A), Baby Nambu (Typ B) a ani Papa Nambu (1902 modifikovaná, Typ A modifikovaný) do armádní výzbroje nikdy přijata nebyla. Pouze pistole Papa Nambu uspěla u námořnictva, které ji přijalo do výzbroje v září roku 1909. Ale ani tak nebyly počty vyrobených kusů nijak vysoké, pistolí Papa Nambu bylo vyrobeno celkem pouhých 10.300 kusů a předchozí dva typy Grandpa a Baby Nambu ani těchto čísel nedosahovaly. A tak zůstávalo u všech třech verzí pistolí u soukromých nákupů japonskými důstojníky, pistole Papa a Baby Nambu byly uvolněny i na civilní trh a v případě pistole Grandpa Nambu došlo také k vývozu do Siamu a Číny.

Mezi léty 1916-1921 Kijiro Nambu experimentoval s konstrukcí zmiňovaných pistolí Grandpa, Baby a Papa. Pistole Baby Nambu je sice zmenšená verze na náboj 7x20mm, jinak jsou si ale všechny 3 pistole konstrukčně velmi podobné. Cílem těchto jeho experimentů bylo hlavně zjednodušení a vylepšení konstrukce, tak aby došlo k zásadnímu snížení výrobních nákladů. S vizí, že se už konečně pistole Nambu stane armádní zbraní. Dosavadní pistole byly konstrukčně složité, výrobně náročné a ve finále dost drahé. Cenově nebyly schopny jakkoliv konkurovat evropským pistolím. V Japonsku byly na počátku 20. století u důstojníků oblíbené jako osobní pistole FN 1910 a Colt 1903 z evropské provenience, které v té době stály shodně přibližně 100 yenů. Pistole Baby Nambu však stála 180 yenů a hlavně mladí důstojníci si ji prostě ze svého nemohli dovolit. Jednalo se o dva a půl násobek jejich měsíčního platu. Snaha o zavedení pistole do armádní výzbroje byla naprosto zjevná už při vývoji pistole Papa, kdy důkazem toho je značení "Armádní typ" na levé straně rámu. Takže Japonsko bylo v oblasti v oblasti vývoje samonabíjecích pistolí opravdu pozadu oproti Evropě a Americe. Kijiro Nambu si byl zjevně vědom nedostatku svých pistolí a stála před ním skutečná výzva. Je nutno také říci, že Nambu nebyl v lehkém postavení. Výdaje na zbrojení byly po první světové válce v Japonsku značně redukovány, zbrojní výroba se potýkala se snižováním stavu zaměstnanců a jejich četnými stávkami. Což způsobilo to, že vývoj nové pistole byl až neuvěřitelně vleklý.

Výsledkem jeho experimentů byla v roce 1921 zkušební pistole, vyráběná v Tokyo Artillery Arsenal v Koishikawě. Sériová výrobní čísla dochovaných kusů 1, 3, 6, 8, 13 a 14 naznačují, že se jednalo pravděpodobně ale jen o výrobní dávku 15 až maximálně 20 kusů pistolí. Stejně jako u dřívějších modelů pistolí Grandpa a Papa Nambu se jednalo o samonabíjecí pistoli s uzamčeným závěrem v ráži 8mm Nambu. Co bylo na pistoli zásadní bylo ale to, že měla navýšenou kapacitu zásobníku na 15 kusů nábojů z původních osmi. Z Papa Nambu si pistole převzala mířidla, čili i tangenciální stavitelné hledí, konkávní (dovnitř prohnuté) úchopové plochy matice závěru, která sloužila zároveň k natažení závěru před prvním výstřelem, otočné oko k uchycení řemenu a hliníkovou botku zásobníku včetně checkeringu. A úplně beze změny zůstal také výkyvný člen uzamykající závěr. Na pistoli však můžeme najít i prvky, které byly v obměněné podobě použity u budoucí armádní pistole Typ 14. A tak tuto verzi pistole můžeme považovat za jakousi přechodovou mezi Papa Nambu a Typem 14. Nově byla pistole opatřena manuální otočnou pojistkou, která mechanicky blokovala spoušť proti stlačení. Škoda, že tento její design pojistky, kdy ji lze ovládat střílející rukou, Kijiro Nambu nepoužil také u následujícího Typu 14. V dolní vodorovné pozici pojistky byla pistole zajištěna, jejím přizvednutím došlo k odjištění a zároveň také sloužila jako rozborná páčka. Pistole měla nově výrobně zjednodušený rám a 2 pružiny uložené v drážkách závěru, kdy pravá plnila funkci vratné pružiny závěru a levá sloužila jako pružina úderníku. Takže Nambu opustil systém složité konstrukce vratné pružiny závěru a její vodící tyčky umístěné v trubici na levé straně rámu. Povrch pistolí byl opatřen kyselým modřením, projevující se hlubokým a tmavým odstínem. Závěr, úderník, uzamykací výkyvný člen a některé jiné části byly ponechány v barvě kovu. Zásobníky byly hliníkové včetně botky a jejich tělo bylo poniklované. Ostatní menší díly byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou způsobující zlatavý odstín. Zajímavostí je také to, že u této pistole byla poprvé použita botka zásobníku kolmá k ose zásobníku a nikoliv paralelní s hlavní, jak tomu bylo u předcházejících pistolí. Slepou uličkou byly ale záchyt zásobníku umístěný na přední straně rukojeti skoro dole a hledí stavitelné v krocích 50,100, 200 a 300 metrů. Jelikož Nambu neměl v plánu použít u této pistole nástavnou pažbu, tak bylo od složité konstrukce stavitelného hledí do budoucna upuštěno. Pistole nebyla nijak těžká, bez nábojů vážila 1,1 kg a to především díky odlehčenému rámu v jeho horní části, kde zůstal jen můstek, na kterém bylo umístěné hledí. A dále také díky odlehčovacím otvorům v zadní části rámu za střenkami a na bocích pouzdra závěru, který tvořil po vzoru předcházejících pistolí jeden díl společně s hlavní ve smyslu jejího prodloužení. Ale i tak Japonci usoudili, že nárůst palebné kapacity nestojí za zvětšení velikosti pistole a nárůst hmotnosti oproti pistoli Papa, která byla přibližně o 100 gramů lehčí a rozhodli se vrátit ke kapacitě 8 nábojů. A tak tento design pistole zůstal výhradně v rovině experimentální.

Nambu nezahálel a pokračoval v dalším vývoji. Žádná zásadní revoluce v konstrukci se ale nakonec nekonala a změny u nově vzniklé pistole byly zaměřeny hlavně na zmiňované zlevnění výroby. Pořád se se svými 231 mm délky po vzoru svých předchůdců jednalo o dost velkou pistoli. Základní konstrukční uzly z Papa Nambu byly zachovány. Pistole převzala uzamčený závěr pomocí výkyvného členu, kdy se po krátkém zákluzu hlavně člen zachytí o rám, vykývne směrem dolů a závěr se odemkne. Po odemčení závěru je v rámu zachycena i hlaveň proti dalšímu pohybu a závěr se již pohybuje samostatně směrem vzad, napíná úderník a poté zasunuje náboj do komory pro další výstřel. Zachována byla i dlouhá přenosová páka, která vede přes celý rám zbraně a zachytává pomocí záchytu na jejím konci napnutý úderník. Páka se otáčí kolem čepu umístěného na levé straně rámu. Po stisknutí spouště se páka v přední části vykývne nahoru, což způsobí její pokles páky zadní části a dochází k uvolnění napnutého úderníku a následnému výstřelu. Výsledkem tohoto systému je hladká spoušť s relativně malým odporem. Zachována zůstala také 8 milimetrová ráže pistole (8x22mm) a pravotočivý vývrt hlavně s 6 drážkami a 6 poli. Stejně tak i kapacita zásobníku na 8 nábojů. Vytahovač zůstal vnitřní s drápkem nahoře na čele závěru, vytahovač zůstal také beze změny jako součást pouzdra závěru. Výhozní okénko zůstalo orientováno směrem nahoru. To co bylo ale na pistoli vylepšeno oproti Papa Nambu a to hned v počátku, bylo následující:

pistole získala manuální pojistku. Bohužel díky výrazně velkému hmatníku a tomu, že se otáčela o 180^o nešla ovládat střílející rukou, narozdíl od experimentální pistole z roku 1921. Ale přínosem v konstrukci bezesporu byla. A to jak z hlediska úspory výrobních nákladů, ale i z hlediska bezpečnosti. Na předchozích modelech pistolí Grandpa, Baby a Papa Nambu figurovala tzv. prstová pojistka umístěná na přední straně rámu pod lučíkem. Mechanicky blokovala spoušť a bez jejího stlačení nešla spoušť stisknout. Nově vzniklá pojistka byla umístěna na levé straně rámu nad lučíkem, v její přední vodorovné poloze byla pistole odjištěna a v zadní poloze byla zajištěna proti výstřelu. Pracovala ve dvou úrovních, a to že blokovala zákluz hlavně a také vertikální pohyb přenosové páky. Na většině pistolí byla ještě šipka znázorňující směr rotace obloukem nahoru. Při rotaci směrem dolů, což bylo také možné, docházelo k poškození levé střenky pistole.
přerušovač byl na nové pistoli zásadně změněn. Na místo komplikovaného odpruženého planžeru na předním konci přenosové páky plnila nově funkci přerušovače odpružená páka na spoušti. Princip funkce byl takový, že po výstřelu vybrání v pouzdře závěru dole za nábojovou komorou posunulo přerušovač až za přední ozub přenosové páky. Záchyt úderníku, který byl tvořen ozubem na zadní části přenosové páky se sice vrátil díky jejímu odpružení do původní horní polohy a zachytil úderník pro další výstřel, ale bez opětovného uvolnění spouště nebyl další výstřel možný. Teprve až po uvolnění spouště přerušovač opětovně klesnul pod přední ozub přenosové páky a tím bylo možné přenosovou páku v její přední části stiskem spouště opětovně nadzvednout. Což opětovně způsobilo pokles páky na jejím zadním konci, uvolnění úderníku ze záchytu a tím došlo k dalšímu výstřelu.
čep přenosové páky původně vyčnívající z rámu a neznalým připomínající manuální pojistku byl také zjednodušen. Při jeho špatné orientaci u předchozích verzí pistolí nebylo možné zasunout sestavu hlavně a pouzdra závěru do rámu, tudíž jeho správnou orientaci naznačovala pozční šipka. Konstrukce čepu byla nově řešena jako vnitřní a na rámu je vidět nad levou střenkou pouze jeho zakončení.
rám pistolí na předchozích verzích byl velmi komplikovaný a byl výrobně tím nejdražším dílem na celé pistoli. Jeho výroba byla časově náročná a tak bylo zjednodušení rámu naprosto logickým krokem. Značně vycházelo z konstrukce experimentální pistole z roku 1921. Na vrchní straně rámu zůstal jen můstek nesoucí hledí a především byla odstraněna výrobně náročná trubice pro vratnou pružinu závěru a její vodící tyčku na levém boku pistole. Vratné pružiny závěru byly nově 2 a zapadaly do drážek na levé a pravé straně závěru. Opíraly o zadní plochu rámu, která zároveň sloužila jako doraz pouzdra závěru tvořícího s hlavní jeden celek.
posuvný a plně odnímatelný domeček spouště, skládající se z lučíku a spouště samotné byl také nutně pozměněn v návaznosti na novou konstrukcí rámu, přenosové páky a přerušovače.
Japonci se opět vrátili vzadu na rámu k pevnému oku pro uchycení řemenu. A to po vzoru pistole Grandpa Nambu namísto otočného a výrobně dražšího otočného oka pistole Papa Nambu.
zásadně byl překonstruován a zjednodušen závěr pistole. Vyráběl se z tyčoviny o průměru 18 mm a jeho konec byl nově opatřen závitem pro našroubování matice závěru, která byla u předchozích verzí pistolí šroubována na vodící tyčku vratné pružiny. Ozub na úderníku, pomocí kterého byl úderník zachytáván v zadní poloze pro výstřel byl nově orientován směrem dolů. S tím souvisela i změna vodící drážky úderníku, která byla vyfrézována na spodní straně závěru. Díky tomuto mohl být zmenšen zadní ozub přenosové páky a tím opět došlo k úspoře ve výrobě. U předchozích verzí pistolí byl ozub na úderníku orientován směrem doleva. Jak již bylo zmíněno, závěr měl nově na obou bocích dvě drážky pro dvě vratné pružiny a na spodní ploše vpředu drážku pro vyhazovač a vzadu pro ozub úderníku. Při posuvném pohybu byl závěr vpředu veden vytahovačem a vzadu dvěma oky zadní plochy rámu, která se pohybovala v drážkách pro vratné pružiny závěru.
konstrukční změny a opět zjednodušení doznal také výkyvný člen. Změnil se způsob jeho uchycení k pouzdru závěru a tak již neměl uprostřed výrobně drahou průběžnou drážku.
již na první pohled je zjevné, že výraznou změnou prošly pažbičky pistole. Složitý checkering/zdrsnění pažbiček rukojeti v podobě mělkých jehlánků bylo nahrazeno jednoduchým a výrobně nenáročným podélným drážkováním, které se vyskytovalo u většiny výrobních provedení pistolí. Toto drážkování pažbiček pistolí Typ 14 zajišťovalo mnohem jistější úchop než tomu bylo u předchozích Nambu pistolí. Rukojeť byla navíc zúžena, takže se pistole dobře držela i střelcům s menší rukou. Ale i těm s větší rukou zajišťovala jistý úchop.
pistole Grandpa a Papa Nambu měly konstrukčně komplikovné stavitelné tangenciální hledí. U Typu 14 bylo nově řešeno jako otevřený zářez na můstku v zadní části rámu. Což eliminovalo možnost užití drahé nástavné pažby, která byla před tím součástí všech pistolí Grandpa Nambu a poté jen třech kusů pistolí Papa Nambu určených pro vývoz do Siamu. Jako součást armádní služební zbraně byla však nástavná pažba zbytečná. I muška dostala změny. Pořád byla řešena jako posuvná v rybině pro stranovou korekci nastřelení pistole, ale v zadní části byla zaoblená, tak aby se nezadrhávala o pouzdro či uniformu. Zářez hledí se ale směrem dolů rozšiřoval, což společně s muškou průřezu obráceného "V" poskytovalo střelci velmi dobře čitelný obraz mířidel pro rychlé, ale především precizní zamíření.
co se týká zásobníků, tak hlavní změnou bylo nahrazení jehlánkového checkeringu úchopových ploch drážkami, stejně jako u pažbiček rukojetí. Nemělo to pouze význam v podobě úspory výrobních nákladů. Zásobníky jdou u pistolí Typ 14, ale i předchozích typů Nambu pistolí obtížně vytáhnout z rámu v moment, kdy zachycucují závěr v zadní poloze. A toto nové vodorovné drážkování zajišťovalo lepší úchop zásobníků a jejich snadnější vytažení v případě nepříznivých podmínek při bojovém užití pistole, kdy měl voják ruce například mokré nebo od bahna. Botka zásobníků byla kolmá k ose zásobníků stejně jako u experimentální pistole z roku 1921, kdy u předcházejících verzí pistolí byla botka paralelní s hlavní. Zachován byl jezdec pro stlačení pružiny zásobníku sloužící ke snadnějšímu napáskování nábojů, zachováno bylo i jeho na vodorovné drážkování. Umístěn byl na pravé straně zásobníku.
záchyt zásobníku byl nově řešen jako jeden díl na místo komplikovaného dvoudílného. Navíc nevyčníval ven ze zbraně nad levou pažbičku jako u předchozích modelů. Takže se tím snížilo riziko, že si voják nechtěně uvolní ze zbraně zásobník naplněný náboji.
úplně jinak byla řešena matice závěru. Šroubovala se nově na závěr a nikoliv na vodící tyčku vratné pružiny, jako tomu bylo u předešlých pistolí. Pomocí matice se natahoval závěr a proto byla její úchopová plocha značně vylepšena. Na bocích měla zdrsnění a po celém obvodu dvě paralelní odlehčovací drážky. A to až do roku 1944, než došlo ke zjednodušení jejího tvaru v důsledku válečných úspor ve výrobě. Matici úderníku nově nahradila pouze jednoduchá vodící tyčka úderníku, která také uzamykala matici závěru proti nechtěnému vyšroubování. Toto řešení bylo velkým ekonomickým i konstrukčním přínosem pro novou pistoli. Jednak bylo takovéto řešení matice závěru celkově jednodušší na výrobu, ale u předchozích verzí pistolí bylo možné matici úderníku také poměrně snadné nechtěně uvolnit a ztratit. Což se již u Typu 14 nedělo.
na pistoli se objevily i jiné drobné změny, jako bylo například zesílení vytahovače.
A PŘEDEVŠÍM...design pistole se měnil a vyvíjel postupně i v průběhu výrobního života pistole.

V konečném hodnocení se ale jednalo o pistoli, jejíž konstrukce byla nejen vylepšena, ale i značně zjednodušena, tak aby ji bylo možné vyrábět sériově, čili mnohem rychleji a levněji než tomu bylo u předcházejících Nambu pistolí. Byla také snažší na rozebrání a složení, údržbu a byla také uživatelsky příjemnější. Pistole byla dobře vyvážená, nebyla těžká na hlaveň. Měla příjemný sklon rukojeti, né tak toporný jako tomu bylo u Rakousko-Uherských pistolí a ani né tak velký, jako tomu bylo u pistolí Parabellum. Sklon rukojeti připomínal spíše pistoli 1911. Spoušť měla hladký chod a byla lehká, umožňovala precizní spouštění. Střenky zajišťovaly kvalitní úchop i za nepříznivých podmínek a nebyly náchylné k poškození. Nově vyvinutá manuální pojistka a přerušovač byly spolehlivé. Stejně tak i vytahovač a vyhazovač byly konstrukčně jednoduché a bezproblémově funkční. Zásobníky byly robustní a odolné konstrukce, záchyt zásobníků byl umístěn na rámu v dobrém dosahu pro jejich snadné uvolnění. A tak v roce 1925 byla upravená pistole úspěšně zavedena do armádní výzbroje pod označením Typ 14, odvíjející se od 14. roku vládnutí císaře Taisho (Yoshihito). Vyráběla se až do konce druhé světové války do roku 1945 a jednalo se o standardní služební pistoli poddůstojníků. Důstojníci sice nosili až do konce druhé světové války jako hlavní zbraň meč, který byl pro Japonce vždy symbolem moci, pistoli Typ 14 si mohli ale zakoupit z vlastních zdrojů také. Na svou dobu to byla dobrá a spolehlivá pistole, i když né třeba dokonalá. V roce 1927 byla zavedena též do výzbroje císařského námořnictva. Je třeba také zmínit, že v prosinci roku 1924 odešel Kijiro Nambu z armády do zaslouženého důchodu. Může se nabízet otázka, zda byl vůbec finální fáze vývoje této pistole účasten. Nambu byl v této době nejuznávanějším japonským konstruktérem ručních palných zbraní a pro svou genialitu je také často označován jako John Browning Japonska. A vzhledem k japonské mentalitě je naprosto nepředstavitelné, že by konečný design pistole nepodléhal schválení jejich předního konstruktéra, i kdyby se třeba již finální fáze vývoje aktivně neúčastnil.

Některé né úplně šťastné konstrukční prvky z předcházejících pistolí zůstaly ale bohužel beze změny. Jednalo se především o to, že pistole neměla žádný záchyt závěru, který by zachytil závěr v zadní poloze po vystřelení posledního náboje. Závěr byl zachycen pouze výstupkem na podavači zásobníku. Což bylo důvodem, že poté bylo relativně obtížné zásobník ze zbraně vyjmout. A důvodem častých ztrát zásobníků. Proto se dnes valná část dochovaných pistolí vyskytuje s nesčíslovaným zásobníkem. Po dost násilném vyjmutí zásobníku sjel závěr do přední polohy a následně bylo nutné opětovně znovu závěr manuálně natáhnout a tím zasunout první náboj nového zásobníku do komory. Což není z dnešního pohledu příliš efektivní řešení. Slabinou pistole byla také již zmiňovaná pozice manuální pojistky, která nešla ovládat střílející rukou a také malý zastavovací účinek náboje 8mm Nambu, který byl zhruba na úrovni náboje 9mm Browning. Tyto nedostatky lze přičíst na vrub především nezkušenosti Japonců s využitím pistole jako taktické zbraně. A pak to souviselo také se samotnou mentalitou Japonců. Japonci se cítili být morálně nadřazenými díky své nebojácnosti tváří v tvář smrti a vnímali to jako nástroj pro vítězství v boji. A zjevně je o opaku nepřesvědčily ani obrovské masové ztráty Britů na území Francie v období první světové války, v moment kdy Britové čelili německým kulometům. V době, kdy byla pistole Typ 14 zaváděna do výzbroje armády a námořnictva byla považována vojáky spíše za praktickou náhražku meče při vymáhání pořádku a popravách zajatců na územích ovládaných Japonskem. Nikoliv však jako efektivní nástroj v boji, tak jak to bylo vnímáno v USA či Evropě. S přichodem druhé světové války však byly Japonci nuceni tento svůj názor přehodnotit.

Pro další směřování vývoje pistole a jejího užití je nyní nutné se pozastavit nad tím, v jaké situaci se Japonsko nacházelo po Rusko-Japonské a první světové válce. A ta pro ně nebyla nijak jednoduchá. Sice Japonsko prošlo na konci 19. století prudkým procesem modernizace, ale pořád zde panoval feudální systém. Rychle rostla populace, s ní i spojená nezaměstnanost a Japonsko trpělo nedostatkem surovin, které muselo převážně dovážet. Potýkalo se také s korupcí a neposlušností mladých armádních důstojníků, kteří vzhlíželi k extrémnímu nacionalismu. Navíc Japonsko čelilo jedné z nejhorších přírodních katastrof v novodobých dějinách lidstva. Mluvíme zde o zemětřesení, které zasáhlo Tokyo přesně 2 minuty po poledni 1. září roku 1923. I když trvalo pouhých 15 vteřin, tak dosáhlo síly 8,3 stupně Richterovy škály a při tomto neštěstí zemřelo téměř 150 tisíc lidí, hmotné škody v té době přesáhly 4,5 miliardy dolarů. Co se týká územní situace, po skončení Rusko-Japonské války, která probíhala v letech 1904-1905, Japonci ovládali Koreu, která byla od roku 1905 japonským protektorátem a v roce 1910 ji anektovali úplně. Do jejich sféry vlivu však spadala jako výsledek Rusko-Japonské války také jižní část Mandžuska bohatá na nerostné suroviny, které bylo ale stále součástí Číny. Japonci zde nahradili Rusko jako rozhodující zahraniční velmoc a v roce 1906 prodloužili jihomandžuskou železnici, která nově vedla na jih Mandžuska až do města Porth Arthur. Bohužel pro Japonce na konci 20. let svůj vliv v Mandžusku začali ztrácet a tak jejich jasným směrem byla nová teritoriální expanze. Provedli zinscenovaný bombový útok na vlastní železnici, který byl záminkou pro úplnou invazi japonské Kuantungské armády do Mandžuska 18. září 1931. Čínská rozvrácená armáda nebyla schopna Japoncům vzdorovat a tak Japonci 18. března 1932 na území Mandžuska vyhlásili Mandžuský stát, tzv. Mandžukuo. O dva roky později se také Japonci prohlásili ochráncem míru v celé východní Asii bez možnosti zásahu jakékoliv jiné světové velmoci. 7. července 1937 došlo k incidentu mezi japonskými a čínskými vojáky na mostě Marka Pola poblíž Pekingu, což Japonci využili k zahájení totální války. Rychle obsadili Peking a následně i Šanghaj. Tento datum je někdy považován za úplný počátek druhé světové války. A období Japonské invaze do Mandžuska a Číny bylo právě to, kdy Japonci začali využívat pistole Typ 14 jako taktickou bojovou zbraň a v průběhu drsných zim se začaly bohužel projevovat i její některé další nedostatky.

Praskání úderníků bylo chronickým problémem u pistolí z počátků výroby. Japonci provedli celou řadu testů, než přijmuli tři nápravná opatření. Zlepšili proces kování, zlepšili proces tepelné úpravy úderníků a začali používat nikl-chrom-molybdenovou ocel na jejich výrobu. Což vyústilo v úspěšné splnění cyklického testu, kdy úderník zvládnul dopadnout 300x na olověnou destičku bez jakéhokoliv defektu. Nicméně okamžitým nápravným opatřením bylo, že došlo k úpravě pouzder na pistole, kdy na boku kapsy na náboje byl ještě prostor pro náhradní úderník. Pouzdra, která toto nemají pocházejí opravdu jen z počátků výroby a bylo jich vyrobeno jen málo.

Zkušenosti ze zimních měsíců z Mandžuska na přelomu let 1930/31 poukázaly na další zásadní problém v konstrukci pistolí. Úderníky začaly v pistolích zamrzat a pistole nestřílely. Proto došlo dne 13. června 1931 ke zmrazení nového designu pistolí, kdy byl zkrácen úderník z 87mm na 73mm a vodící tyčka úderníku byla prodloužena z 35mm na 47mm. S tím souviselo i prodloužení vodící drážky úderníku na spodní straně závěru umožňující delší pohyb úderníku. A tato drážka musela být nutně přidána také na ozub výkyvného členu v místě uzamykání závěru. Což mělo ve výsledku ten důsledek, že se zmenšila kontaktní plocha úderníku se závěrem, na které mohl úderník přimrznout. Zvětšila se tím také dráha pohybu úderníku a tím docházelo k silnějšímu napichování zápalek nábojů. V roce 1932 došlo k velké svolávací akci, kdy byly posílány doposud všechny vyrobené pistole do roku 1932 v Nagoya Arsenal výrobní závod Chigusa a Tokyo Arsenal do Nambu Rifle Manufacturing Company na úpravy. Za povšimnutí stojí, že při zvětšování drážky pro úderník si Japonci dělali na spodní straně závěru rysku, kam až má nová drážka vést. Což je zjevné na mé pistoli Tokyo Arsenal. Naměřil jsem, že na upravených závěrech zůstávaly ale pouhé 2 milimetry materiálu mezi drážkou pro úderník a drážkou pro vyhazovač. Což bylo skutečně málo, ale bylo to tolerováno, protože to bylo levnější řešení, než vyrábět závěry nové. Někdy se ale úprava nepovedla, drážky se spojily v jednu a tak bylo stejně potřeba vyrobit závěr nový. Od ledna 1932 (Showa 7,1, čili od 7.roku vládnutí císaře Hirohita) byly zkrácené úderníky a prodloužené vodící tyčky úderníků implementovány do sériové výroby obou stávajících výrobců, Nagoya a Tokyo Arsenal. Závěry byly nově vyráběny tak, že se kromě delší drážky pro úderník také zkrátila ta pro vyhazovač, tak aby se masa materiálu mezi drážkami zvětšila. Drobnou úpravou bylo současně se zkrácením úderníku a prodloužením vodící tyčky úderníku také to, že boční plochy vodící tyčky byly zploštěny, tak aby se tyčka samotného úderníku dotýkala jen na koncích a tyto díly k sobě nepřimrzaly.

U pistolí přibyla také v roce 1932 (Showa 7,1) zásobníková pojistka, která mechanicky blokovala spoušť, pokud nebyl do pistole vložen zásobník. V počátcích výroby pistole nedisponovaly z důvodu úspory nákladů žádnou jinou pojistkou než manuální a zásobníková pojistka byla reakcí na četné nehody při čištění pistolí, kdy po vytažení zásobníku zůstal náboj v komoře. Stačilo zmáčknout spoušť o malém odporu a pistole vystřelila. Naprostým problémem byla totiž utkvělá a všudy přítomná představa v japonské armádě, že pistole bez zásobníku nemůže vystřelit. Do té doby vyrobené pistole začaly být překotně upravovány opět v Nambu Rifle Manufacturing Company. Proč na tuto problematiku nebyl kladen důraz při výcviku vojáků není z dnešního pohledu příliš moc jasné.

Tyto dodatečné opravy existujících pistolí v podobě změn zkrácení úderníku/prodloužení jeho vodící tyčky a přidání zásobníkové pojistky do mechanismu spouště byly postupně dokončeny až v květnu roku 1940. Celkem bylo takto upraveno v součtu 29.000 kusů pistolí Typ 14 Nagoya Arsenal a Tokyo Army Arsenal. Takto upravené pistole v Nambu Rifle Mfg. Co. nesly inspekční značku Tokyo Arsenal na levé straně rámu. Jak je zasvěceným známo, státní zbrojovka Nagoya Arsenal byla sice zodpovědná za praktickou kontrolu výroby ve společnosti "Nambu" (jednalo se o soukromou společnost), ale za finální kontrolu pistolí zde zodpovídali inspektoři opět státní zbrojovky z Tokyo Arsenal. Přesně takto je označena i moje pistole Tokyo Arsenal (Showa 4.8) po úpravě v Nambu Rifle Mfg. Co. Dochovalo se však i několik málo pistolí, které byly upraveny přímo ve zbrojovce Nagoya, výrobní závod Chigusa, respektive zbrojovka osadila tyto pistole vlastními nově vyrobenými díly. Což je případ mé pistole (Showa 2.7), kdy má pistole nově vyrobený závěr. Což potvrzuje inspekční značka Nagoya umístěná opět na levé straně rámu. Jedná se tímto dost o raritní zbraň.

Zkušenosti během zimního nasazení v roce 1937 si vynutily také další změnu v podobě výrazně rozšířeného lučíku spouště pro střelbu v rukavicích. Ta byla implementována do výroby v září 1939 výrobcem Nambu Rifle Manufacturing Company, v době kdy šla Evropa do války a tento design s rozšířeným lučíkem se stal standardem až do konce sériové výroby. Což znamená u všech pistolí výrobce Nambu Rifle Mfg. Co. a Nagoya výrobní závod Toriimatsu.

Současně se zavedením pistole Typ 14 do výzbroje byla zavedena i nová praxe v značení data výroby. Stejně značen byl i pozdější model pistole, Nambu Typ 94. Datum výroby byl vždy ražen na pravou stranu rámu pod sériové výrobní číslo do oblasti za pažbičku a to v podobě roku vládnutí císaře a konkrétního měsíce výroby. U revolveru Typ 26 a pistolí předcházejících Typu 14 je z dnešního pohledu velmi obtížné přiřadit k jednotlivým sériovým výrobním číslům data, kdy byly zbraně vyrobeny. Žádné informace týkající se vývojů a výroby vojenských zbraní nebyly v Japonsku nikdy uveřejňovány a existující informace tohoto druhu byly po druhé světové válce většinou zničeny. A tak nejčastějším vodítkem pro to, kdy byla konkrétní zbraň vyrobena, bývá u těchto zbraní před Typem 14 analýza sériových výrobních čísel dochovaných kusů.

Rozborka bez nutnosti použití nářadí je velká deviza této pistole. V zásadě je podobná jako u předchozích pistolí Nambu, ale je snazší díky absenci vodící tyčky a vratné pružiny na boku rámu. Začíná tím, že manuální pojistka musí být v přední poloze umožňující střelbu. Z pistole vyjmeme zásobník, zkontrolujeme, že je prázdný a opětovně ho do pistole vložíme. Pomocí matice závěru stáhneme závěr dozadu, dokud není zachycen podavačem zásobníku v zadní poloze. Zkontrolujeme, že v komoře není náboj. Následně stiskneme odpruženou vodící tyčku úderníku v zadní části matice závěru, držíme ji stisknutou a ve směru proti směru hodinových ručiček matici vyšroubujeme. Nyní vyjmeme vodící tyčku pružiny úderníku, pružinu úderníku a úderník. Vyjmeme zásobník, jde to opravdu ztuha a závěr sjede do přední polohy. Proti pevné desce stlačíme hlaveň směrem vzad, zároveň stiskneme tlačítko záchytu zásobníku a tím dojde k uvolnění lučíku spouště, který stáhneme směrem dolů (hlaveň musí být stále stlačena do zadní polohy a tlačítko záchytu zásobníku stále stisknuto při stahování lučíku). Lučík se spouští jde z rámu pistole sejmout úplně. Nyní můžeme vyjmout směrem vpřed sestavu hlavně a pouzdra závěru z rámu a z ní poté vyjmout závěr s vratnými pružinami. Z pouzdra závěru sejmeme výkyvný člen. Stáhnutí lučíku je ale někdy obtížné, obzvláště u pistolí pozdější výroby bývá lučík na rámu usazen velmi těsně. V tom případě pomůže kolík, který prostrčíme skrz lučík a lučík stáhneme pomocí něho. V tom případě se to ale lépe dělá ve dvou lidech. Ale pozor na poškrábání nebo poničení pistole, vždy je potřeba mít na paměti minimálně její historickou hodnotu. Pokud sejmeme i obě střenky, kdy každá je fixována dole jedním šroubkem, tak můžeme vyjmout také záchyt zásobníku a jeho pružinu. Ale pozor, tyto dva díly jsou na svém místě fixovány jen střenkami a můžeme je snadno ztratit. Z rámu můžeme vyjmout i pružinu výkyvného členu jako prevenci proti ztrátě. Složení pistole probíhá obdobným způsobem, ale v opačném pořadí. Závěr a pružiny zasuneme do pouzdra. Poté je důležité, aby byl do pistole zpět vložen výkyvný člen a je třeba vyzkoušet, zda správně uzamyká závěr. V opačném hrozí riziko nevratného poškození pistole a zranění střelce. Při vkládání sestavy hlaveň/pouzdro, závěr, pružiny a výkyvný člen do rámu je dobré celou sestavu otočit vzhůru nohama, jinak se sestava díky gravitaci rozpadne. Než zasuneme zpět lučík, tak je opět nutné stisknout tlačítko záchytu zásobníku a sestavu se závěrem zasunout dozadu. Před následným vložením úderníku do závěru nejdříve zasuneme do rámu zásobník, tak aby mohla být stisknuta spoušť a záchyt úderníku nebránil jeho úplnému zasunutí vpřed. Pro správnou instalaci tyčky pružiny úderníku s pružinou je v matici vybrání ve tvaru "V", kdy bez jejího správného usazení matici zpět zašroubovat nelze. Zašroubování matice závěru je o něco komplikovanější než vyšroubování. Po třech otočkách ji nelze zašroubovat dále. Proto ji otočíme zpět zhruba o 3/4 otočky, v ten moment tyčka úderníku zapadne do vybrání v závěru a za současného stisku tyčky můžeme matici již plně zašroubovat.

Ačkoliv byla pistole Typ 14 vyvíjena ve zbrojovce Tokyo Artillery Arsenal, tak její výroba se nejprve rozběhla ve výrobním závodě Chigusa nově vzniklé zbrojovky Nagoya Army Arsenal v listopadu roku 1926. Vyráběla se až do konce druhé světové války, kdy její výrobu ukončila kapitulace císařského Japonska 15.8.1945. Vyrábělo ji několik výrobců a zde přináším přehled. Je potřeba však zdůraznit, že analýza sériových výrobních čísel se opírá výhradně o studie dochovaných exemplářů pistolí a svědecké výpovědi po druhé světové válce žijících zaměstnanců zbrojovek. A tak je třeba považovat níže uvedená data za přibližná.

Za povšimnutí stojí, že době dvě největší japonské státní zbrojovky Kokura a Nagoya Arsenal přerušily výrobu pistole Typ 14 ve prospěch nového soukromého výrobce zbraní, společnosti Nambu Rifle Manufacturing Company. V roce 1924 Kijiro Nambu odstoupil z pozice ředitele Tokyo Arsenal a šel do důchodu. Leč nezahálel a začal si během následujících 3 let budovat vlastní zbrojovku. Společnost Okura Trading mu poskytla vstupní kapitál a tak mohl v roce 1927 spustit výrobu, nejdříve v Nakanu a nakonec v Kokubunji poblíž Tokya. Po skromných začátcích, kdy se společnost věnovala výrobě cvičných pušek a kulometů získal Nambu v roce 1931 kontrakt na úpravu pistolí Typ 14 a to z důvodu neblahých zkušeností s se zamrzáním pistolí během zimního mandžuského nasazení. Nambu byl dlouho uznávaný v Japonsku jako nedostižný konstruktér zbraní, ale až po odchodu z armády mohl plně uplatnit svůj vliv v hierarchickém systému japonské společnosti. V prosinci 1933 byla v Kokubunji ve společnosti "Nambu" spuštěna výroba kompletních pistolí Typ 14 a v létě roku 1936 stalo do té doby něco nevídaného. Nambu Rifle Mfg. Co. jakožto soukromý subjekt se stala jediným výrobcem armádních pistolí Typ 14 a Typ 94. A bylo tomu tak v případě pistole Typ 14 až do doby, než Japonci napadli Pear Harbour 7.12.1941, kdy začaly být pistole také paralelně opět vyráběny v Nagoya Arsenal, v závodě Toriimatsu. Co se týká pistolí Typ 94, tak Nambu byl jejím výhradním výrobcem od června 1935 až do samotného konce druhé světové války.

Často bývá v různých historických pramenech udáván leden roku 1927 (Showa 2,1) jako ten, kdy byla zahájena sériová výroba pistole Typ 14. Ale není to tak úplně pravda, výroba pistolí začala nejpozději v listopadu roku 1926 a možná dokonce již v říjnu tohoto roku. Dne 25. prosince 1926 umírá ve věku 47 let císař éry Taisho ("Velká spravedlnost", vlastním jménem Yoshihito) a na trůn v ten samý den nastupuje jeho syn Hirohito a začíná éra Showa (v překladu "Zářící mír"). A právě dlouhodobě nebyly známy žádné starší pistole než z období Showa 2,1, čili z ledna 1927. Dnes je ale již zmapováno o něco více jak deset pistolí v rozsahu čísel 43-104, které spadají do období Taisho 15,11 a 15,12, čili do období od listopadu do prosince 1926. Pokud by se dohledaly některé pistole v rozsahu čísel 1-42, tak je možné, že by potvrdily start sériové výroby již v říjnu 1926 (Taisho 15,10). Může se také nabízet otázka, proč neexistují žádné pistole z období Showa 1,12, čili z prosince 1926. Vysvětlením je, že první rok vládnutí císaře Hirohita/Showa byl shodný s posledním rokem vládnutí císaře Yoshihita/Taisho, i když po smrti svého otce vládnul Hirohito v roce 1926 pouhých 7 dní. A je nemyslitelné, že by nějaká pistole Showa 1,12 v období národního smutku v roce 1926 byla vůbec vyrobena.

To že byla výroba pistolí Typ 14 zahájena nejdříve ve zbrojovce Nagoya Arsenal není nijak překvapivé. Byl to důsledek ničivého zemětřesení v roce 1923, kdy závod Tokyo Artillery Arsenal v Koishikawě byl těžce poškozen a přibližně polovina výrobních kapacit této zbrojovky byla zničena. Hned v roce 1923 začali Japonci s výstavbou nového zbrojního závodu ve městě Nagoya v prefektuře Aichi ležícím na největším japonském ostrově Honšú. Byla to logická volba, Nagoya byla významným železničním uzlem a přístavním městem na břehu Tichého oceánu. A dodnes je to největší obchodní přístav v Japonsku zajišťující 10% z celkového vývozu. Nagoya byla již v této době také jedním z největších japonských měst a významným průmyslovým centrem. Což bylo výhodné z hlediska zásobení materiály pro výrobu a také z hlediska dostupné pracovní síly. Výroba se rozběhla ve výrobním závodě v Chiguse, ale za šest let výroby mezi léty 1926-1932 zde nevzniklo více jak 7.800 kusů (sériové číslo 7.808 je dnes nejvyšší zaznamenané), nejednalo se tudíž o nijak závratné množství. V roce 1927 v počátcích výroby bylo vyráběno v průměru 130 pistolí měsíčně a vrcholem byl pak rok 1928, kdy zbrojovka vyráběla v průměru 165 kusů pistolí měsíčně. V letech roce 1929 i 1930 výroba ale spadla na pouhých 100 pistolí měsíčně a v letech 1931 a 1932 to bylo již jen lehce přes padesát kusů za měsíc. Tyto mizivé počty výroby především v posledních dvou letech souvisely s kontraktem Kijira Nambu a jeho soukromé společnosti na kompletní výrobu pistolí Typ 14. Součástí kontraktu byl i transfer veškerého nářadí, raznic a rozpracované výroby ze závodu Nagoya Arsenal v Chiguse do Nambu Rifle Manufacturing Company v Kokubunji. Výroba v Chiguse byla ukončena v listopadu 1932 a v Kokubunji se rozběhla o rok později v prosinci 1933. Sériová výrobní čísla navazovala na výrobu v Nagoya Arsenal, nejnižší zaznamenané číslo Nambu Rifle Manufacturing Company je 7.835.

Jako důsledek Tokijského zemětřesení byl dne 22. října 1927 oficiálně oznámen záměr rozprostřít zbrojní výrobu napříč Japonskem, aby nebyla soustředěna výhradně v Tokiu. Bylo rozhodnuto, že veškerá výroba malých zbraní bude přesunuta z Tokyo Arsenal do Kokury v prefektuře Fukuoka na ostrově Kjúšú. Nehledě na tento plánovaný přesun bylo ale vyrobeno nové nářadí a po opravě všech škod způsobených zemětřesením byla v květnu roku 1928 spuštěna výroba pistolí Typ 14 také v Koishikawě v Tokyo Arsenal paralelně s Nagoyou. A stejně jako v Nagoya Army Arsenal začala sériovým výrobním číslem 1 a během sedmi let zde bylo vyrobeno 31.900 kusů pistolí, což byl zhruba čtyř násobek produkce v Nagoye. Výroba v Tokyo Arsenal běžela celkem stabilně až do konce září 1931, kdy bylo vyrobeno 22.573 kusů pistolí z celkového počtu necelých třiceti dvou tisíc. Za poslední tři měsíce roku 1931 bylo ale vyrobeno pouhých 182 pistolí, což bez pochyby souviselo se svolávací akcí, týkající se zkracování úderníků a implementací zásobníkových pojistek, která byla odstartována na počátku roku 1932. Ale ani v roce 1932 a ani v následujících letech se již výroba v Tokyo Arsenal nijak zásadně nerozjela, reálný termín přesunu výroby do Kokury se neodvratně blížil.

Provoz v Kokura Army Arsenal byl sice oficiálně zahájen již 1. listopadu 1933, ale realita byla taková, že vedení sídlilo v provizorní budově a výrobní závod nebyl ještě zdaleka dokončen. A tak byl transfer výroby pistole Typ 14 ze zbrojovky v Tokiu dokončen až k 31. březnu 1935. Od dubna 1935 probíhala výroba pistole již v Kokuře namísto Koishikawy. Kokura měla výbornou polohu, byla to významná metalurgická oblast Japonska a byl to také nejbližší přístav k asijské pevnině v Japonském moři, především pro dovoz železné rudy z Koreje a Mandžuska. Z tohoto důvodu byla Kokura také vybrána jako cíl druhého jaderného útoku na Japonsko. Dne 9. srpna 1945, tři dny po shození atomové bomby na Hirošimu byla naložena na palubu bombardéru B-29 Bockscar druhá atomová bomba nazvaná "Fat Man" (tlouštík) s cílem svržení na Kokuru. Město však bylo v ten den zahaleno v mracích a tak byla bomba svržena na alternativní cíl, město Nagasaki. Často matoucím faktorem pro sběratele je, že Tokyo Arsenal a Kokura Arsenal používaly stejné logo . A tak hlavním vodítkem, kde byla pistole vyrobena bývají rozdílné inspekční značky a sériová výrobní čísla. Do Kokury bylo z Tokia transferováno také kompletní výrobní nářadí a sériová výrobní čísla obou zbrojovek na sebe plynule navazovala. Sériově vyráběné zbraně začaly v Kokuře vznikat kolem sériového výrobního čísla 31.900. Mezi koncem roku 1933, kdy byl oficiálně v Kokuře provoz zahájen a až do startu výroby a transferu nářadí v březnu 1935 byla také známá praxe, že byla z Tokia do Kokury posílána celá řada rozpracovaných dílů pistolí, z nichž byly pistole v Kokuře dokompletovávány.

V Kokuře však výroba nijak dlouho neprobíhala, pouhých patnáct měsíců. Mezi dubnem 1935 a červnem 1936 zde bylo vyrobeno pouhých 3.600 kusů pistolí. Ještě před koncem roku 1935 získala společnost Kijira Nambu práva na výrobu všech pistolí Typ 14 a tak byla výroba v Kokura Army Arsenal ukončena. Do Nambu Rifle Mfg. Co. sídlící v Kokubunji se z Kokury přesunuly i veškeré rozpracované díly pistolí, což zároveň vysvětluje "díru" ve výrobě v Kokubunji mezi květnem a srpnem 1936, kdy nejsou k dnešnímu dni dochovány žádné pistole z tohoto období. Zjevně se Nambu ve svém závodě věnoval v těchto měsících dokončení pistolí rozpracovaných v Kokuře. Od července roku 1936 se tak stala jediným výrobcem pistolí Typ 14 pro japonskou císařskou armádu a námořnictvo soukromá společnost Kijira Namba, Nambu Rifle Mfg. Co. A jak již bylo zmíněno, také pistolí Typ 94. Prvního prosince 1936 vznikla nová nástupnická společnost, Chuo Kogyo Kabushiki Kaisha (Chuo Kogyo K.K.), jejíž se stala Nambu Riflr Mfg. Co. součástí. Chuo Kogyo K.K. byla v té době největší soukromou zbrojovkou Japonska. Od prosince 1933 do uzavření linky v srpnu 1944 vyrobily společnost Nambu Rifle Mfg. Co. a Chuo Kogyo K.K. celkem 112.475 kusů pistolí. Z hlediska počtu vyrobených kusů byly tyto společnosti Kijira Nambu druhým největším výrobcem pistolí Typ 14, zaostávající jen těsně za výrobním závodem Toriimatsu Nagoya Arsenal. Pistole z Kokubunji byly nejkvalitněji provedené ze všech výrobců, především ty z počátků výroby. Je třeba říci, že si ale výrobce udržoval vysokou kvalitu zpracování po většinu doby a ta značně převyšovala kvalitativní úroveň pistolí vyráběných hlavně v Nagoya Army Arsenal. Kvalitě zpracování pistolí z Kokubunji se snad mohly přiblížit jen ty z Tokyo Arsenal. Zajímavostí je, že před logem společnosti "Nambu" se téměř na všech pistolích objevuje na pravé straně rámu vyražené ještě logo Nagoya Arsenal . Důvodem bylo, že společnost Nambu Rifle Mfg. Co. byla po celou dobu pod přímým dohledem zbrojovky Nagoya. Výjimku tvoří jen pistole z prvního měsíce výroby z prosince 1933, kdy se na pistolích vyskytuje pouze logo Nagoya Arsenal umístěné standardně před sériovým výrobním číslem.

Po roce 1941 však začal počet vyrobených kusů v závodě "Nambu" také upadat. Od začátku výroby do konce roku 1941 zde bylo vyráběno v průměru 1.100 kusů pistolí měsíčně, ale v roce 1942 spadla výroba v Kokubunji na 710 kusů pistolí měsíčně, 490 pistolí měsíčně v roce 1943 a 220 pistolí měsíčně v roce 1944. Tento razantní pokles výroby měl dva důvody. Jednak se zvyšovaly od roku 1942 požadavky na dodávky kulometů, hlavně do letadel, které Nambu v Kokubunji také vyráběl a jejich výroba byla upřednostňována před pistolemi. A pak se staly od poloviny roku 1944 nálety spojenců ze Saipanu natolik intenzivní a devastační, že závod trpěl nedostatkem surovin na výrobu.

Zásadní zlom také nastal po invazi Japonců do Mandžuska, kdy si Japonci uvědomili význam pistolí v boji, jednotlivé armádní divize začaly požadovat pistole Typ 14 pro vojáky všech úrovní a japonská armáda začala trpět kritickým nedostatkem pistolí. V roce 1934 byl očekáván příchod nové pistole Typ 94, ale situace se nijak nelepšila ani v nadcházejících letech. V roce 1941 armádě chybělo minimálně 20-30 tisíc kusů pistolí a asi 200 tisíc kusů pušek. Nutně se muselo něco stát. Rozhodnutí centralizovat výrobu pistolí výhradně v Nambu Rifle Mfg. Co. se začalo jevit jako chybné, závod v Kokubunji nestíhal rostoucí potřeby armády pokrývat, obzvláště po napadení Pearl Harbouru se situace ještě umocnila. A tak se stala paralelním dodavatelem pistolí Typ 14 ke Kokubunji opět Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. V Toriimatsu probíhala výroba pouze malých zbraní, jak je Japonci nazývali a jednalo se konkrétně o pistole, pušky, bayonety, vrhače granátů a lehké kulomety Typ 96 a 99. Ke konci druhé světové války závod zaměstnával 9 tisíc dělníků a ve výbavě měl 7.618 výrobních strojů. Od prosince 1941 do srpna 1945 zde bylo vyrobeno úctyhodných 126.500 kusů pistolí Typ 14 a tudíž se jednalo o největšího výrobce těchto pistolí.

Standardní značení pistolí bylo takové, že označení modelu bylo raženo v kanji znacích na levou stranu rámu , logo výrobce a sériové výrobní číslo v arabských číslicích na pravou stranu rámu. Pod výrobním číslem bylo vyraženo datum výroby. Mezi jednotlivými výrobci nalezneme rozdíly v přístupu k ražení sériových čísel. Společnost Nambu Rifle Mfg. Co. razila sériová čísla na rámy pistolí ještě před tím, než byla pistole zkompletována. Ostatní výrobci razili sériová čísla na rámy, až po finální kompletaci pistolí. Poté, co rám nesl již sériové číslo a pistole byla zkompletována, byla u všech výrobců shodně ražena čísla, respektive poslední trojčíslí také na jednotlivé díly zbraní. Čili byl uplatňován systém sčíslování dílů. Sériová čísla Nagoya, závod Chigusa, jakožto prvního výrobce, začínají číslem 1. Číselná řada společnosti "Nambu" navazovala na závod Chigusa, jelikož výroba probíhala na trasnferovaném nářadí a pod dohledem zbrojovky Nagoya. U Nambu Rifle Mfg. Co. bylo poprvé dosaženo sériového čísla 99.999 a tak Japonci přistoupili k označení první série (znak "i" v kroužku pocházející z japonské abecedy katakana). Následně sériová čísla začínala opět číslem 1, ale s označením první série. Originální/původní série žádná označení u žádného z výrobců nenesla. U Tokyo Arsenal začala také výroba sériovým číslem 1 a stejně tak po transferu nářadí a výroby do Kokury řada sériových čísel navazovala na Tokyo Arsenal. Složitější to bylo s Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. V říjnu 1941, kdy výroba v Toriimatsu začínala, tak společnost "Nambu" vstupovala do první série. A jelikož již jednou Nagoya pistole vyráběla, a potřebovala pistole vyráběné v závodě Toriimatsu jednoznačně odlišit od výroby v Chiguse a stejně tak od první série společnosti "Nambu", která také používala z části logo Nagoya, tak se Japonci rozhodli, že číselná řada Toriimatsu začne označením první série a výrobním číslem 50.001. Po dosažení čísla 99.999 v listopadu 1943 došlo k přechodu na druhou sérii (znak "ho" v kroužku pocházející z katakany) a opětovně se začalo sériovým číslem 1.

Inspekční značky na jednotlivých dílech pistolí byly raženy ihned, jak byly díly vyrobeny, zkontrolovány a prošly přeměřením na kritické rozměry, to znamená ještě před montáží pistole. Postup výroby a montáže byl takový, že poté, co byl díl vyroben na stroji, byl umístěn do koše. V jednom koši byl umístěn vždy jeden typ dílu, který procházel různými stupni výroby a finální kontrolou až do kompletační místnosti. Existovala celá řada košů s jedním typem dílu, tak aby byla vždy kompletační místnost zásobena. Hlavní části pistolí (rám, hlaveň s pouzdrem závěru a lučík) byly umísťovány separátně na dřevěné plato a často nesou dvě inspekční značky. Jednu, která značí kontrolu samotného dílu a druhou, která na ně byla ražena poté, co byla pistole úspěšně zkompletována. Finální montáž prováděl specializovaný pracovník, který vybíral díly z jednotlivých košů a kompletoval je společně s hlavními díly pistolí.

Co se týká finálních inspekčních značek, tak byly zároveň i značkami přejímacímí a byly raženy na pistolích na dvou místech.

1. Na rámu za pravou střenkou v pozici za datem výroby nebo pod ním. Takto byly značeny všechny verze pistole všech výrobců. Označovala, že pistole byla úspěšně zkompletována, byla plně funkční a prošla střeleckými zkouškami.

2. Na rámu za levou střenkou. Tuto značku nemají všechny pistole. Označuje úpravu pistole v rámci svolávací akce z počátku roku 1932. Značka může být jedna nebo dvě. Podle toho, zda došlo k úpravě úderníku/vodící tyčky/závěru/výkyvného členu společně i s implementací zásobníkové pojistky nebo byla pistole upravována ve dvou krocích.

Na rámu za levou střenkou, ale až v pozici úplně vzadu u závěsného oka se objevuje ještě značka další. Tu mají pouze pistole vyráběné v Tokyo a Kokura Arsenal. Její význam není dnes s jistotou znám, ale pravděpodobně byla ražena poté, co byly hlavní díly zbraně pistole spasovány společně s rámem. Spíše se tedy jedná o značku mezioperační.

Jelikož vlastním všechna výrobní provedení pistole Typ 14 kormě Kokura, bude zajímavé podívat se na jednotlivé rozdíly mezi nimi. O "Kokuru" jsem bohužel přišel před sedmi lety v on-line aukci v USA, kdy zamrzlo připojení a od té doby jsem se s ní nesetkal.

Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa, Atsuta, Nagoya. Sériové číslo 855, Showa 2,7:

Tato pistole je jedním z ranných exemplářů z roku 1927, které se vyznačovaly né příliš kvalitním opracováním povrchu v porovnání s pozdějšími pistolemi výrobců Tokyo nebo "Nambu". Na plochách dílů jsou viditelné stopy po obráběcích nástrojích, o poznání horší kvalita provedení je viditelná i na střenkách. Pistole se ale dochovala v krásném originálním sčíslovaném stavu. Zajímavostí je, že sčíslování se vyskytuje v případě rámu nejen ve standardní pozici na jeho pravé straně, ale také i v šachtě pro lučík. Vyražené číslo v šachtě pro lučík bylo typické výhradně pro pistole Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa a nikdy poté již tato praxe užívána nebyla. Dále se sčíslování dílů vyskytuje na sestavě pouzdro závěru/hlaveň, závěru, lučíku, matici závěru, výkyvném členu a pravé střence. Sčíslovaný je i zásobník. V rámci svolávací akce v roce 1932 pistole dostala kratší úderník o délce 73mm a delší 47mm dlouhou vodící tyčku úderníku se zploštěnými bočními plochami. Nutně s tím souvisela i změna výkyvného členu, který měl nově v ozubu vyfrézovanou drážku pro úderník. V rámci této akce dostala pistole nově vyrobený závěr a také zásobníkovou pojistku, kdy úpravy provedla samotná zbrojovka Nagoya, o čemž svědčí inspekční značka zbrojovky na levé straně rámu za střenkou. Úderníky a jejich vodící tyčky sčíslovávány nebyly, což se stalo běžnou praxí do budoucna i u dalších výrobců.

Zajímavostí ranných pistolí bylo nestandardní umístění loga výrobce Nagoya. Nebylo raženo před sériové číslo, nýbrž níže před datum výroby a navíc bylo velmi malé, v průměru měřilo pouhých 2,5 mm. Takovéto značení bylo charakteristické skutečně jen pro první vyráběné pistole, od prosince 1927 (Showa 2) bylo logo zvětšeno na 3,5 mm a ke konci roku 1929 (Showa 4) se začaly objevovat pistole již s umístěním loga v pozici výše před sériovým číslem a o průměru 4 mm. Takto umístěné logo před sériovým výrobním číslem se stalo standardem pro všechny vyráběné pistole až do konce druhé světové války. Od prosince 1929 nově datu u pistolí Nagoya předcházel také vyražený znak , jakožto první část znaku Showa, označující období vlády císaře Hirohita. První pistole Nagoya Arsenal včetně té mojí také neměly na rámu šipku manuální pojistky značící její otáčení obloukem směrem nahoru. Ta se na pistolích začala objevovat až od začátku roku 1928 (Showa 3) a byla umístěna mezi znaky zajištěno/odjištěno.

Logo zbrojovky Nagoya symbolizuje dvě zlaté mýtické bojující ryby, nazývané v japonském folklóru Shachikoho. Tyto dvě zlaté ryby zdobí též střechu hradu v Nagoye a dodnes jsou i symbolem samotného města Nagoya. Foto hradu a zlatých rybek na střeše mám ve fotogalerii, Nagoyu jsem navštívil v dubnu 2023. Vznik loga lze znázornit následujícím způsobem:

Povrch pistolí byl leštěn, i když úroveň leštění opět nedosahovala kvalit pistolí pozdější výroby Tokyo Arsenal nebo "Nambu". Standardní povrchovou úpravou pistolí bylo kyselé modření, výsledný povrch pak působil hlubokým a tmavým dojmem. To se týkalo rámu, lučíku, sestavy pouzdra závěru/hlavně a matice závěru. Závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník byly ponechány v barvě kovu. Spoušť, přerušovač, manuální pojistka, přenosová páka, čep přenosové páky, zásobníková pojistka, záchyt zásobníku a vodící tyčka úderníku byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou, které zanechávalo po jejím odstranění zlatavý či bronzový odstín.

Střenky pistolí byly vyráběny z filipínského mahagonu, pro lepší úchop měla každá ze střenek jako u mé pistole 25 podélných drážek (vyskytují se i pistole se 26 drážkami). Opatřeny byly tvrdým lakem Urushi, typickým pro asijské země. Každá střenka byla fixována jedním šroubkem s půlkulatou hlavou. Značení střenek u pistolí Nagoya, závod Chigusa se značně lišilo v průběhu výroby, některé pistole měly na střenkách vyraženy úplné sériové číslo, kterému předcházela inspekční značka, některé neměly sčíslování střenek žádné. Pro Showa 2.7 a pistole z počátků výroby bylo typické značení elektrotužkou, takto je u mé pistole označena pravá střenka na vnitřní straně trojčíslím 855. U těchto prvních pistolí bylo také zajímavé velmi nestandardní umístění inspekčních značek a to na vnější straně střenek, u mé pistole jsou takto značeny obě střenky zvnějšku poblíž fixačních šroubků.

Matice závěru měla provedení, které se stalo i u dalších výrobců standardem a to až do roku 1944. Měla dvě průběžné drážky po celém obvodu, šířka obou drážek byla 3 mm, ale jejich zahloubení nebylo stejné. První drážka měla hloubku 2,5mm a druhá vnější 4,5mm. Pro snadné natažení závěru měla matice na bocích jemné zdrsnění. Matice závěru byly sčíslovávány na vnitřní ploše dosedající na závěr a hned za číslem byla ražena inspekční značka.

Zajímavostí tohoto výrobního provedení bylo ražení né jedné, ale dvou finálních inspekčních značek a to do standardní pozice na pravé straně rámu za střenku pod sebou. Značily, že zkompletovaná pistole prošla funkčními a střeleckými zkouškami. Ty samé dvě značky byly také nezvykle duálně raženy na spodní stranu nábojové komory, u mé pistole pod trojčíslí 855.

Zásobníky pistolí vycházely konstrukčně ze zásobníků pistolí Papa Nambu, botka byla hliníková a měla podélné rýhování a byla kolmá k ose zásobníku. Jezdec pro stlačení pružiny zásobníku měl jako u pistole Papa Nambu podélné rýhování. Nicméně problematika ohledně zásobníků je zajímavá v tom směru, že i navzdory tomu, že má zásobník shodné číslo s pistolí, tak nepochází od výrobce Nagoya, závod Chigusa. První zásobníky byly stejně jako i jejich následující výrobní provedení poniklovány, ale tyto první verze nebyly leštěny. Dále měly jako jediné trojúhelníkový výřez pro záchyt po vzoru pistolí Grandpa a Papa Nambu, všechny následující verze měly výřez ve tvaru obdélníku. I když se jedná o originální zásobník z pistole Typ 14, tak dle inspekční značky vyražené pod číslem, devíti drážek na botce a obdélníkového výřezu pro záchyt je evidentní, že jde o zásobník pozdější výroby, respektive zásobník výrobce "Nambu" Kokubunji. Takovýchto sčíslovaných zásobníků s pistolemi Nagoya, závod Chigusa, ale pocházejícíh z pozdější výroby se dochovalo více, netýká se to výhradně mé pistole. Stejně tak jako u pistolí Grandpa/Baby/Papa byla také uplatňována praxe, že rezervní či druhé zásobníky měly u čísla vyraženu tečku.

Tokyo Army Arsenal, Koishikawa, Tokyo. Sériové číslo 5790, Showa 4,8:

Pistole s.v.č. 5790 pochází z roku 1929 a obecně lze pistole od Tokyo Arsenal charakterizovat jako ty esteticky nejatraktivnější ze všech verzí pistole Typ 14 a zároveň se také vyznačovaly vysokou úrovní výrobního zpracování. Pistole má standardně na pravé straně rámu před sériovým výrobním číslem vyraženo logo zbrojovky Tokyo Arsenal a pod ním datum výroby 4,8. Takto značené byly pistole byly již od sériového číslo 1 a v podstatě k žádné zásadní změně ve značení v průběhu výroby nedošlo, vyjma velikosti loga. Logo na mé pistoli má velikost 4mm. Pouze první pistole z roku 1928 měli velikost loga 3,5 mm, než došlo již v ranných fázích výroby v Koishikawě k jeho zvětšení. Logo symbolizovalo čtyři naskládané dělové koule při pohledu ze shora, které byly umístěny na vrcholu každého ze čtyř sloupů tvořících přední bránu arzenálu v Tokiu. Identické logo používala nejen zbrojovka Tokyo Arsenal, ale také Kokura Arsenal. Na mé pistoli nepředchází datu výroby 4,8 znak , odkazující na éru Showa. Ten se začal objevovat na pistolích až na přelomu října/listopadu 1930 (Showa 5). Všechny pistole již od čísla jedna měly také na rámu šipku značící směr otáčení manuální pojistky vrchním obloukem. Na levé straně rámu je vyraženo standardní modelové označení "10/4/rok/typ" v kanji znacích.

Co se týká povrchové úpravy pistolí Toyko Arsenal, tak jediný rozdíl oproti pistolím Nagoya Arsenal, závod Chigusa byl v leštění, které zde bylo na velmi vysoké úrovni. Jinak se v tomto směru pistole obou výrobců nijak neliší. Rám, lučík, sestava pouzdra závěru/hlavně a matice závěru byly kysele modřeny. Závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník byly ponechány v barvě kovu. Spoušť, přerušovač, manuální pojistka, přenosová páka, čep přenosové páky, zásobníková pojistka, záchyt zásobníku a vodící tyčka úderníku byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou. Zásobníky pistolí byly poniklované s leštěným povrchem, měly obdélníkový zářez pro záchyt a stejně jako všechny zásobníky pistolí Typ 14 jezdec pro stlačení pružiny podavače. Botka byla hliníková a měla podélné rýhování s 8 drážkami. Zásobník dle inspekční značky a dle jeho provedení pochází sice od výrobce Tokyo Arsenal, ale dle čísla na botce je z pistole číslo 546 (čili není sčíslován s pistolí). Zásobníky Tokyo Arsenal jsou na první pohled velmi dobře rozeznatelné od výrobce Kokura, kdy se zásobníky Kokury vyznačovaly několika charakteristickými rysy. Botka zásobníků u Kokury nebyla hliníková, ale ze slitiny a tak měla jasně identifikovatelný šedivý nádech. Měla pouze 7 horizontálních úchopových drážek a především, což se u žádného jiného výrobce nevyskytovalo, plocha kolem drážek měla 2 milimetry široký kruhový lem. Zásobníky měly také specifickou inspekční značku Kokury. Takto upravené zásobníky byly vyráběny od konce roku 1933 ještě v Tokyo Arsenal a jelikož sériová výroba v Kokuře probíhala na plno až od roku 1935, tak byly společně s ostatními rozpracovanými díly posílány na dokompletování z Tokya do Kokury i zásobníky. Na pistolích z let 1933 až 1935 (Showa 8 až 10) je možné nalézt zásobníky obou typů ščíslovaných společně s pistolemi. Opět byla uplatňována u Tokyo i Kokura Arsenal praxe vyražené tečky u druhého zásobníku v místě sériového čísla.

Střenky byly vyráběny z bukového dřeva a měly v počátcích výroby 26 drážek. Od července 1928 (Showa 3,7) došlo k lehkému výrobnímu zjednodušení na 25 drážek a takto to vydrželo až do konce výroby v Kokuře. Dvacet pět drážek na střenkách má i moje pistole. Tokyo a Kokura byly jedinými zbrojovkami, které buk k výrobě střenek používaly. A jelikož byly lehce lakované, tak působí dojmem velmi kvalitního provedení. Jejich značení, respektive sčíslování opět probíhalo různými metodami, elektoružkou, ražením sériového čísla nebo střenky nebyly značeny vůbec. Poslední trojčíslí 790 je u mé pistole vyraženo na pravé střence a předchází mu inspekční značka.

Pistole je dochována ve sčíslovaném stavu, mimo zásobníku. Což znamená, že úplné číslo se vyskytuje na pravé straně rámu a poslední trojčíslí na sestavě pouzdro závěru/hlaveň, závěru, lučíku, na samotné spoušti, matici závěru, výkyvném členu, zásobníkové pojistce a pravé střence. Jak bylo již zmíněno, úderníky a jejich vodící tyčky sčíslovávány u výrobců Tokyo a Kokura Arsenal nebyly. Stejně jako pistole Nagoya Arsenal, výrobní závod Chigusa prošla i tato pistole vyrobená v Tokyo Arsenal svolávací akcí z roku 1932. Dostala kratší úderník o délce 73mm, delší 47mm dlouhou vodící tyčku úderníku se zploštěnými bočními plochami a zásobníkovou pojistku. Opět došlo i k úpravě výkyvného členu, který měl též nově v ozubu vyfrézovanou drážku pro úderník. Závěr však nebyl nově vyroben, jako tomu bylo v případě pistole Nagoya, ale došlo k úpravě původního závěru pistole. Na závěru je viditelná ryska značící, kam až byla prodloužena drážka pro kratší úderník, téměř až k drážce pro vytahovač, kde mezi nimi zůstávají pouhé 2 milimetry materiálu. Což je zásadní rozdíl oproti nově vyrobenému závěru na pistoli Nagoya, kde byla drážka pro vytahovač zkrácena, tak aby se masa materiálu mezi drážkami zvětšila. Na mé pistoli je na pravé straně rámu za střenkou vyražena standardní finální inspekční značka Tokyo Arsenal a na levé straně hned za střenkou identická inspekční značka , značící úpravu pistole v podobě implementace kratšího úderníku/úpravy závěru a také zásobníkové pojistky. Kdy obě tyto úpravy byly provedeny společně v Nambu Rifle Mfg. Co. Pistole má i třetí mezioperační inspekční značku na levé straně rámu u závěsného oka , značící spasování hlavních dílů pistole společně s rámem. U matice závěru je na první pohled je patrné, že úchopové zdrsnění na bocích je mnohem hrubší a výraznější oproti pistolím Nagoya.

Pistole Tokyo Arsenal se tedy od pistolí vyráběných v Nagoya Arsenal v Chiguse až tak příliš nelišily, ale následná provedení výrobců Nambu Rifle Mfg. Co. a Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu doznaly zásadních konstrukčních změn.

Nambu Rifle Mfg. Co. / Chuo Kogyo Co. Ltd., Kokubunji, Tokyo. Sériová čísla 41528, Showa 12,12 a 17443 první série, Showa 18,11:

Výroba pistolí Typ 14 v Kokubunji v soukromé společnosti Nambu Rifle Mfg. Co. byla spuštěna v prosinci 1933 a pistole zde byly vyráběny ve dvou sériích. V sérii, která nenesla žádné označení, bylo v letech 1933 až 1941 vyrobeno celkem 92.177 kusů pistolí. Sériová výrobní čísla navazovala na ta ze zbrojovky Nagoya Arsenal, výrobní závod Chigusa. Poté, co bylo dosaženo sériového čísla 99.999 přešli v Kokubunji na sérii novou, označenou jako první , která začínala sériovým číslem 1. V letech 1941-1944 bylo v této sérii vyrobeno dalších 20.300 kusů pistolí. Společnost "Nambu" vyráběla pistoli Typ 14 dlouhých 11 let a v průběhu výroby bylo implementováno několik zásadních změn. Tou nejvýznamnější bylo zvětšení lučíku spouště vynucené zkušenostmi japonské armády během zimního nasazení v severovýchodní Číně v roce 1937. Proto je někdy lučík familierně označován jako "Mandžuský" nebo také jako "zimní", jelikož umožňoval střelbu v zimních rukavicích. Zvětšením lučíku došlo k výrazné změně vnější kontury zbraně, lučík byl protažen směrem dopředu o 12 milimetrů. Tato změna byla v Kokubunji implementována do výroby v září roku 1939 (Showa 14,9) kolem sériového čísla 66.750 a zvětšený lučík se stal standardem až do konce druhé světové války, než byla výroba pistole ukončena.

V prosinci roku 1939 (Showa 14,12) kolem sériového čísla 72.500 přišli v Kokubunji s další inovací a tou byla listová pružina umístěná na přední straně rukojeti v její spodní části. Jejím cílem bylo vyvíjet konstantní tlak na zásobník, pokud byl v pistoli vložen, tak aby nedocházelo při nechtěném stlačení záchytu k jeho uvolnění. Což se týkalo především plně napáskovaných zásobníků. Použití pružiny tento problém zcela eliminovalo, nově bylo potřeba zásobník z pistole vytáhnout silou. Pružina byla na přední straně rukojeti přinýtována, procházela otvorem v rukojeti a druhým nýtem byla přinýtována uvnitř ústí zásobníkové šachty. Zásobník měl ve spodní části oválné vybrání, do kterého listová pružina zapadala. Z důvodu instalace pružiny musel být také změněn tvar ústí zásobníkové šachty z kulatého na hranatý. Všechny pistole vyráběné od ledna 1940 (Showa 15,1) až do konce druhé světové války disponovaly touto listovou pružinou. V případě pistolí vyráběných v Nambu Rifle Mfg. Co. byly pružiny kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou s výsledným zlatavým odstínem povrchu, později vyráběné pistole v Nagoya Arsenal, závod Toriimatsu, měly pružiny modřené.

Třetí změna, ke které v Kokubunji došlo, se týkala střenek pistolí, kdy počet podélných drážek každé ze střenek byl snížen z 25 na 17. Drážky zůstaly jen ve dvou spodních třetinách střenek přibližně do úrovně kořene lučíku spouště, vrchní část střenek byla hladká. Velikost drážek zůstala nezměněná. Ke změně došlo stejně jako v případě listové pružiny v prosinci roku 1939 (Showa 14,12) kolem sériového čísla 72.000 a jako vysvětlení se nabízí úspora výrobních nákladů. Tato změna se týkala výhradně pistolí vyráběných v Kokubunji a od konce roku 1939 do konce výroby v polovině roku 1944 měly všechny pistole výrobce "Nambu" redukovaný počet drážek. Výrobní závod Toriimatsu Nagoya Arsenal, který vyráběl pistole paralelně s Kokubunji od října 1941 (Showa 16,10) se vrátil opět k drážkování celé plochy střenek. Střenky v Kokubunji byly vyráběny z filipínského mahagonu a byly opatřeny tenkou impregnační vrstvou. Ačkoli byly ručně usazovány na zbraň, málo z nich neslo sčíslování s pistolemi. Ty dochované kusy pistolí, které sčíslování na střenkách mají, tak bylo provedeno elektrotužkou v podobě posledního trojčíslí ve velkém formátu. Ražení čísel na střenky se v Kokubunji nepoužívalo. Vyjma posledních měsíců výroby nesly střenky obvykle inspekční značky. K fixaci střenek byly používány dva typy šroubků, myšleno o dvou různých průměrech. 1 mm a 1,5 mm, větší průměr šroubků byl běžnější.

Pistole vyráběné v závodě v Kokubunji společností Nambu Rifle Mfg. Co. jsou snadno identifikovatelné, jelikož se na pravé straně rámu vyskytuje logo dvou výrobců , zbrojovky Nagoya Arsenal a také společnosti "Nambu". Z toho důvodu se o těchto pistolích často hovoří jako o "Nagoya Nambu". Jak již bylo několikrát zmíněno, Nambu Rifle Mfg. Co. byla po celou dobu své existence pod přímým dohledem zbrojovky Nagoya Arsenal, která byla zodpovědná za praktickou kontrolu výroby ve společnosti "Nambu". Logo obou výrobců najdeme na všech pistolích vyráběných v Kokubunji a to vždy v pořadí nejdříve logo Nagoya Arsenal a poté "Nambu", umístěné vždy horizontálně vedle sebe. Výjimku tvoří jen velmi ranné exempláře pistolí z prvního měsíce výroby z prosince roku 1933 (Showa 8,12), kdy se před sériovým číslem vyskytovalo nejdříve pouze logo Nagoya Arsenal a poté bylo přidáno logo "Nambu" pod Nagoya. Často jsou tyto pistole sběrateli nazývány jako "vertikální Typ 14". Jedná se však skutečně jen o několik málo existujících kusů a takto nestandardně značené pistole z počátku výroby jsou vzácné a sběratelsky velmi ceněné. Logo zbrojovky Nambu Rifle Mfg. Co. vyskytující se u pistolí Typ 14 a Typ 94 odkazuje na jméno NAMBU zapsané v japonské abecedě Hiragana, kdy první znak jména byl graficky stylizován do podoby loga:

Na pravé straně rámu byl pod sériové číslo ražen datum výroby v podobě roku a měsíce, kterému předchází první část znaku Showa, odkazující na vládu císaře Hirohita. Na levé straně rámu bylo vyraženo modelové označení "10/4/rok/typ" v kanji znacích. Jednalo se o standardní označení společné pro obě série. Pozicování jednotlivého značení na pistolích vyráběných v Kokubunji bylo velmi precizní, stejně jako následné dolešťování. I když toto lze říci spíše jen o pistolích z původní série, napadením amerického Pearl Harbouru 7.12.1941 a přechodem na válečnou výrobu začala kvalita značení na následné první sérii více a více upadat.

Pistole výrobce "Nambu" mám dvě, obou sérií. Z období před druhou světovou válkou i z období válečné výroby.

1. Původní série, sériové výrobní číslo 41528, Showa 12,12 (prosinec 1937). Pistole má malý lučík spouště, nemá listovou pružinu a každá ze střenek má 25 podélných drážek.

2. První série, sériové výrobní číslo 17443, Showa 18,11 (listopad 1943). Pistole má malý velký spouště, má listovou pružinu a každá ze střenek má 17 podélných drážek.

U původní série, což znamená až do října 1941 (Shwoa 16,10), byly hlavní části pistolí opatřeny kyselým modřením, působící hlubokým a tmavým dojmem. Což se týkalo rámu, lučíku, sestavy pouzdra závěru/hlavně a matice závěru. Jednalo se o stejný postup povrchové úpravy jako u předcházejících dvou výrobců. Stejně tak i závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník byly ponechány v barvě kovu. Spoušť, přerušovač, manuální pojistka, přenosová páka, čep přenosové páky, zásobníková pojistka, záchyt zásobníku a vodící tyčka úderníku byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou s výsledným zlatavým odstínem. Což je případ mé pistole s.v.č. 41528. K pistoli mám 3 zásobníky. Jeden s hliníkovou botkou s 8 drážkami a dva se slitinovou botkou s 9 drážkami. Všechny jsou poniklované, mají obdélníkový zářez pro záchyt a nemají výřez pro přítlačnou listovou pružinu. První má číslo 383, druhý 526 a třetí 434, čili ani jeden z nich není sčíslován s pistolí. Všechny mají pod číslem vyraženu inspekční značku potvrzující, že se jedná o zásobníky výrobce Nambu Rifle Mgf. Co. První dva jsou v perfektním stavu, na třetí již silně zapůsobil zub času. V případě zásobníku 434 je nad číslem vyražena tečka, čili jednalo se o druhý náhradní zásobník.

U následné první série vyráběné od října 1941 (Showa 16,10) přistoupily v Kokubunji ke změnám, které se neblaze odrazily na výsledné kvalitě pistolí. Strojní opracování pistolí začalo být mnohem hrubší s viditelnými stopy po nástrojích. Ani leštění nedosahovalo úrovně předcházející série. Z důvodu né tak kvalitní přípravy povrchů poklesla také kvalitativní úroveň kyselého modření na hlavních částech pistolí. Možná byl změněn i samotný proces samotného modření. V červnu 1942 (Showa 17,6) kolem sériového čísla 7200 bylo kyselé modření nahrazeno modřením za tepla v solné lázni. I když lze předpokládat, že existovala přechodová fáze, kdy byly oba postupy po určitou dobu využívány v Kokubunji současně. Nově byly závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník také modřeny, čili se jednalo o díly, které byly u původní série ponechány v barvě kovu. Mimo přenosové páky a jejího čepu bylo také upuštěno od ošetření některých dílů chemickou pastou. V takovémto stavu se dochovala i moje pistole s.v.č. 17443. Je však třeba říci, že i když se kvalita výroby pistolí této první série snížila, tak v Kokubunji zcela nikdy nepodlehli zvýšenému tlaku období válečných let a kvalita nikdy nespadla na tak nízkou úroveň, jako tomu bylo u pistolí vyráběných paralelně a od září 1944 již výhradně v Toriimatsu Nagoya Arsenal. K pistoli se dochoval i originální sčíslovaný zásobník, který má ve spodní části vyraženo trojčíslí 443 a pod ním inspekční značku potvrzující, že se jedná o originální zásobník výrobce "Nambu". Tělo zásobníku bylo také nově modřené za tepla v solné lázni, zásobník má obdélníkový zářez pro záchyt a slitinovou botku s devíti úchopovými drážkami. Má také na přední straně oválný výřez pro přítlačnou listovou pružinu. Opět byla uplatňována praxe druhého zásobníku, kdy byla ražena tečka nad sériové číslo.

Matice závěru měly stejný design jako u předcházejících dvou výrobců Nagoya Arsenal, výrobní závod Chigusa a Tokyo Arsenal, čili se dvěmi drážkami. Nikdy se v Kokubunji neuchýlili k zásadnímu zjednodušení výroby jako tomu bylo později u pistolí vyráběných v Nagoya Arsenal v závodě Toriimatsu, kdy byly matice závěru od ledna 1944 (Showa 19,1) vyráběny jako monolitický blok se zdrsněním po celém jejich obvodu. Ale zpět k maticím závěrů výrobce "Nambu" Kokubunji. Zdrsněni matic na bocích nebylo tak hrubé jako v případě Tokyo Arsenal, podobalo se spíše maticím z Chigusa Nagoya Arsenal. V prosinci 1938 (Showa 13,12) došlo ale ke zjemnění tohoto zdrsnění, důvod této změny mi znám není. Matice s hrubším zdrsněním se na pistolích objevovaly ještě v počátku roku 1940. Zjevně i když došlo ke změně, v Kokubunji se rozhodli spotřebovat veškeré staré zásoby. Pistole 41528 má hrubší zdrsnění a pistole 17443 má jemnější zdrsnění matice závěru. Všechny pistole vyráběné v Kokubunji již měly kratší úderník o délce 73 mm a delší vodící tyčku úderníku o délce 47 mm se zploštěním na bocích. Úderníky a ani vodící tyčky s pistolemi sčíslovávány nebyly. Ostatní hlavní části pistolí 41528 a 17443 jsou ale sčíslované. Úplné sériové výrobní číslo se vyskytuje na pravé straně rámu a poslední trojčíslí na závěru, sestavě pouzdra závěru/hlavně, matici závěru, výkyvném členu, zásobníkové pojistce, na lučíku spouště a spoušti. Levá střenka pistole 17443 je na vnitřní straně označena elektrotužkou trojčíslím 443. Čísla jsou opravdu velká, přes půl střenky a jen díky jejich velikosti jsou dnes čitelná. Pistole 41528 výrobní čísla na žádné ze střenek nemá. Na pravé straně rámu pod datem výroby je na obou pistolích vyražena finální inspekční značka Tokyo Arsenal. Jak již bylo v textu zmíněno, zbrojovka Nagoya Arsenal byla sice zodpovědná za praktickou kontrolu výroby ve společnosti "Nambu", ale za finální kontrolu pistolí ve společnosti Nambu Rifle Mfg. Co. zodpovídali inspektoři z Tokyo Arsenal. Ti používali v letech 1933-1934 pro pistole vyrobené v Kokubunji standardní finální inspekční značku zbrojovky Tokyo Arsenal . V letech 1935-1936 byla tato zodpovědnost přesunuta na inspekční skupinu Jujyo spadající taktéž pod Tokyo Arsenal, ale s tím se změnila finální inspekční značka na . V srpnu 1936, poté co společnost Nambu získala od Kokury práva na výrobu pistolí Typ 14, přešla zodpovědnost zpět na inspektory Tokyo Arsenal a finální inspekční značka byla užívána už po zbytek výroby v Kokubunji. Na pistolích vyráběných v Kokubunji se nově také objevuje mezioperační inspekční značka .

I když v roce 1937 zbrojovka v Kokubunji dokázala vyprodukovat přibližně 1500 kusů pistolí měsíčně, tak od roku 1941 začala výroba váznout. V roce 1944 nebyla zbrojovka schopna vyprodukovat v průměru o moc více než 200 kusů pistolí měsíčně a výroba v červenci-srpnu 1944 zde úplně skončila. Důvodem byl nepochybně nedostatek surovin způsobený spojeneckými nálety. Japonci rozhodli v srpnu 1944 o definitivním uzavření linky na výrobu pistolí Typ 14 a zbrojovka, v té době již Chuo Kogy, se nadále soustředila z pistolí výhradně na Typ 94, která se zde vyráběla až do roku 1945. Veškeré nářadí a rozpracované díly byly přesunuty do Nagoya Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. Jelikož v roce 1944 bylo v Kokubunji vyrobeno méně než 1800 kusů pistolí, tak se z tohoto roku jedná opět o sběratelsky zajímavé pistole, obzvláště pokud byly vyrobeny v červenci nebo srpnu (Showa 19,7-19,8).

Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu, Kasugai, Aichi. Sériová čísla 60109 první série, Showa 17,12; 90804 první série, Showa 18,9; 2438 druhá série, Showa 18,11; 8271 druhá série, Showa 19,1; 35024 druhá série, Showa 19,5; 42295 druhá série, Showa 19,6; 67909 druhá série, Showa 20,2; 69309 druhá série, Showa 20,3:

Pistole Typ 14 byly v Toriimatsu vyráběny ve dvou sériích, označovaných jako první a druhá . Logika použití sériových čísel může být ale poměrně matoucí. Samotná zbrojovka Nagoya Army Arsenal již jednou tyto pistole vyráběla a to ve výrobním závodě v Chiguse. Sice zde počet vyrobených pistolí nedosáhl ani osmi tisíc kusů, ale na tuto číselnou řadu navazovaly pistole vyráběné v Kokubunji v Nambu Rifle Mfg. Co. pod dohledem Nagoya Arsenal. A pistole z Chigusy i výrobce "Nambu" měly na rámu vyražené logo Nagoya Arsenal. V prosinci 1941, kdy byla výroba v Nagoya Arsenal v Toriimatsu zahájena, vstupovala výroba v Kokubunji do nové série začínající číslem 1 a tak Japonci potřebovali předejít možným problémům z hlediska identifikace pistolí. Proto byla první série v Toriimatsu odstartována sériovým číslem 50001. Po dosažení sériového výrobního čísla 99999 navazovala druhá série standardně začínající číslem 1. Výroba v Toriimatsu probíhala od prosince 1941 a to až do kapitulace císařského Japonska v roce 1945. Byla silně poznamenána tlakem na urychlování válečné výroby, což bylo nutně spojeno s celou řadou konstrukčních změn ve snaze pistoli výrobně zjednodušit a zlevnit.

Všechny pistole vyráběné v Toriimatsu si po celou dobu výroby zachovaly velký lučík spouště a přítlačnou pružinu zásobníku, čili prvky implementované na pistolích výrobce "Nambu" v roce 1939. A všechny byly od začátku výroby modřeny za tepla v solné lázni na místo drahého kyselého modření a to včetně drobných dílů. Vyjma pružin a botek zásobníků. Ošetření chemickou pastou s výsledným zlatavým odstínem v Toriimatsu nikdy u žádných dílů použito nebylo. Od startu druhé série v listopadu 1943 (Showa 18,11) však došlo ke změně a závěry a výkyvné členy již nebyly modřeny a ani leštěny. V posledních 20 měsících výroby Showa 19,1-Showa 20,8 lze narazit kvalitu na různou kvalitu modření. Některé pistole tohoto období měly modřený povrch tenký, působící až průsvitným dojmem, jiné měly kvalitní a dlouhodobě odolný modřený povrch. Zjevně to souviselo s použitím různých solí různé kvality a různými teplotami solných lázní.

Značení pistolí vyráběných v Toriimatsu se v zásadě v průběhu výroby nijak neměnilo. Na pravé straně rámu bylo raženo logo zbrojovky Nagoya Arsenal , následované označením první nebo druhé série v kroužku a sériovým výrobním číslem. Logo zbrojovky mělo v průměru přibližně 4mm, označení série bylo menší o průměru cca 3mm. Pod sériovým výrobním číslem se nacházel datum výroby, kterému předcházel znak . Na levou stranu rámu bylo raženo standardní modelové označení společně se šipkou značící směr otáčení manuální pojistky. Jak válka postupovala, tak v Toriimatsu věnovali stále méně a méně pozornosti zarovnání veškerého značení a na pistolích z konce válečného období je toto hned na první pohled viditelné. Z hlediska značení se lze ale setkat s poměrně vzácnými a sběratelsky vyhledávanými pistolemi tohoto výrobce, kdy se jednalo o přibližně prvních 200 kusů pistolí z první série. Zvláštní byly v tom, že nad prvními číslicemi sériového čísla, čili nad 5 a 0 byly vyraženy dvě nuly. Důvod tohoto zvláštního značení objevíme při detailnější rozborce pistolí, kdy měly jinou konstrukci úderníku, pravděpodobně za účelem zvýšení spolehlivosti pistolí. Zjevně tato změna ale nesplnila očekávání a tak od ní Japonci pro další kusy ustoupili a logicky i od tohoto značení. Pomocí dvou, případně tří nul byly značeny běžně i japonské pušky Arisaka, které již byly opotřebené a nevhodné pro služební užití a následně byly různě druhotně využívány za účelem výcviku ve školách, rezerv nebo byly prodávány do zahraničí. Čili tak byly značeny pušky druhé kategorie. A ke stejnému způsobu značení přistoupili Japonci i u prvních 200 kusů pistolí vyrobených v Toriimatsu, kdy v případě zlomeného úderníku by nebyla v poli možná jeho výměna. I tyto pistole lze tak označit za druhou kategorii. U pušek byly nuly raženy na pouzdrech závěrů před sériové výrobní číslo, ale to u pistolí Typ 14 to nebylo možné. U pistolí byla v tomto místě vyražena identifikace série a logo výrobce a tak prostě Japonci razily nuly nad první dvojčíslo sériového výrobního čísla. Což se jevilo jako nejlogičtější umístění, tak aby nedošlo k nechtěnému zařazení pistolí do armádní výzbroje. Celé toto potvrzuje fakt, že dnes dochované exempláře pistolí se dvěmi nulami jsou všechny ve vynikajícím stavu a zcela jistě se jakéhokoliv služebního užití nikdy nedočkaly. Bohužel lze v dnešní době narazit i na padělky.

Stejně jako u ostatních výrobců (mimo Tokyo a Kokura Arsenal) byly střenky pistolí vyráběny z filipínského mahagonu. Původně na začátku výroby měly 24 nebo 25 podélných drážek. Od poloviny roku 1942 se ale situace ustálila a všechny následně vyráběné pistole měly drážek již jen dvacet čtyři. Proto i všechny moje pistole s drážkovanými střenkami mají drážek 24, jelikož má nejmladší pistole vyrobená v Toriimatsu pochází z prosince 1942 (Showa 17,12). Pistole z Toriimatsu se v tomto směru také liší od všech ostatních předchozích výrobců, kteří měli na střenkách drážek buď 25 nebo 26 (v případě Kokubunji i 17). V listopadu 1944 (Showa 19,11) došlo k razantní změně a jakékoliv drážkování ze střenek zmizelo nadobro. A i použité dřevo začalo být horší kvality. Obě střenky pistolí byly sčíslovávány s pistolemi na jejich vnitřní straně. I když se na úplně prvních pistolích na střenkách vyskytovalo jen poslední trojčíslí, tak se ale stalo standardem pro sériovou výrobu ražení posledních čtyř čísel sériového výrobního čísla. Poté, co jsem odmontoval střenky na všech svých pistolích se potvrdilo, že posledním čtyřčíslím jsou správně označeny vždy obě střenky. Šroubky střenek byly modřeny za tepla.

K asi nejvýraznější změně došlo v lednu 1944 (Showa 19,1), dva měsíce po startu výroby druhé série a to kolem sériového čísla 8300. Matice závěru byla nově vyráběna jako monolitický blok kruhového průřezu s jemným zdrsněním po celém jejím obvodu. Měsíc na to, v únoru 1944 (Showa 19,2) došlo ještě ke změně na hrubší zdrsnění. Naprosto zjevně z důvodu zlepšení úchopu matice při natahování závěru. I když nejnižší známé sériové číslo pistole s maticí s hrubším zdrsněním je 13676 (Showa 19,1), tak tato změna byla plně implementována do výroby až kolem sériového čísla 18000 v Showa 19,2. Tento design matice závěru vydržel až do konce výroby.

Mimo prvních 200 kusů se pistole vyráběné v Toriimatsu vyznačovaly ještě více zkráceným úderníkem na délku 65mm a naopak vodící tyčka úderníku byla prodloužena na 54mm. Tím chtěli Japonci docílit zvětšení rychlosti dopadu úderníku na zápalku náboje. Zjevně byly s touto změnou spokojeni, protože tento design vydržel opět až do konce výroby. Úderník i vodící tyčka byly modřeny za tepla a byly sčíslovávny s pistolemi až do března 1943 (Showa 18,3), kdy bylo od sčíslovávání vodících tyček upuštěno. S kratším úderníkem také nutně došlo ke změně vodicí drážky úderníku v závěru pistole, musela být prodloužena.

V průběhu výroby došlo také ke změnám v oblasti čepů spouští a hledí pistolí. U několika pistolí vyrobených od června 1945 (Showa 20,6) byla identifikována chromovaná hlaveň, ale tato změna zjevně nikdy naplno do výroby implemntována nebyla.

Co se týká sčíslování pistolí, tak jedinou jistotou bylo, že pokud měl být díl sčíslován, tak skutečně byl. Až na výjimky případných opomenutí ve výrobě u některých jednotlivých pistolí. A to vždy pomocí posledního trojčíslí sériového výrobního čísla, kdy u čísel nižších než trojciferných byly před číslem raženy nuly. Jinak lze konstatovat, že byla používána celá škála stylů a velikostí raznic, někdy i třeba na jedné jediné pistoli. Čísla byla ražena na díly i všelijakých do různých pozic. Ohledně inspekčních značek byla situace naopak mnohem transparentnější. Existovaly tři základní inspekční značky, i když se lze výjimečně setkat i s dalšími. Finální inspekční značka Nagoya Arsenal , inspekční značka výrobního závodu Toriimatsu a mezioperační inspekční značka . Finální inspekční značka Nagoya Arsenal značila, že pistole prošla úspěšně finální inspekcí, střeleckým testem a dosáhla požadované přesnosti. Vyskytuje se na pravé straně rámu za střenkou poblíž data výroby u všech mých pistolí. Inspekční značka závodu Toriimatsu byla ražena na jednotlivé díly poté, co prošly kontrolou. Poslední značka indikovala to, že díly prošly mezioperační kontrolou ještě před jejich dokončením. Tudíž někdy můžeme na sestavě pouzdra závěru/hlavně najít až 3 mezioperační značky, zatím co lučíky spouští, uzamykací členy a zásobníky nesou obvykle mezioperační značku jednu. Rámy ale dokonce až značek deset. Naopak se také v průběhu válečných let stávalo, že na některé díly nebyly raženy inspekční značky žádné a tato praxe byla běžně akceptována.

V první sérii bylo vyrobeno 50.000 a ve druhé 73.300 pistolí (bez "last ditch"), celkem se jednalo o 6 různých variant z hlediska konstrukčních změn. Podařilo se mi shromáždit všechny a dochovaly se v krásném plně originálním sčíslovaném stavu.

1. První provedení z první série, s.v.č. 60109, Showa 17,12, rok výroby 1942: varianta s viditelnými čepy spouště

2. Druhé provedení z první série, s.v.č. 90804, Showa 18,9, rok výroby 1943: od února 1943 od sériového byly čepy slícovány do roviny společně s rámem a jazýčkem spouště

3. První provedení z druhé série, s.v.č. 2438, Showa 18,11, rok výroby 1943: od listopadu 1943 došlo ke změně na druhou sérii

4. Druhé provedení z druhé série, s.v.č. 8271, Showa 19,1, rok výroby 1944: v lednu 1944 došlo ke změně matice závěru na monolitickou verzi s jemným zdrsněním. Paralelně byl také zkrácen můstek hledí na rámu a i samotné hledí. Nově měl výřez v hledí jednoduchý obdélníkový tvar

5. Třetí provedení z druhé série, s.v.č. 35024, Showa 19,5 a s.v.č. 42295, Showa 19,6, rok výroby 1944: v únoru 1944 byl změněn design matice závěru na verzi s hrubším zdrsněním

6. Čtvrté provedení z druhé série, s.v.č. 67909, Showa 20,2 a s.v.č. 69309, Showa 20,3, rok výroby 1945: v listopadu 1944 zmizelo z pažbiček pistolí jakékoliv drážkování

Shodně jako u zásobníků výrobce "Nambu" bylo jejich tělo modřené za tepla v solné lázni, botka byla slitinová a měla devět úchopových drážek. Zásobníky měly obdélníkový zářez pro záchyt, samozřejmě měly také jezdec pro stlačení pružiny podavače. Na přední straně měly opět po vzoru "Nambu" výřez pro přítlačnou listovou pružinu. Uplatňována byla standardní praxe druhého zásobníku, kdy byla ražena tečka nad sériové číslo. Už i na první pohled jsou zásobníky podobné těm vyráběným v Nagoya Nambu v Kokubunji, lze je od sebe ale rozeznat. Jednak jsou úchopové drážky botek zásobníků pistolí Toriimatsu hlubší a pak také dle inspekčních značek. Zásobníky byly sčíslovávány s pistolemi a kromě pistole s.v.č. 60109 Showa 17,12 se u mých pistolí dochovaly všechny zásobníky sčíslované pomocí posledního trojčíslí sériového čísla. Na všech zásobnících jsem dohledal inspekční značky Nagoya nebo závodu Toriimatsu, případně se vyskytují i obě dvě značky současně. V případě pistole číslo 42295 se dokonce dochovaly s pistolí oba originální zásobníky, druhý z nich má tečku na číslem 295. Navíc mám ještě jeden zásobník výroby v Toriimatsu, který má číslo 052 a není sčíslován s žádnou z mých pistolí.

Jak druhá světová válka postupovala, tak v Toriimatsu začali narážet na své limity. Kromě zmíněných konstrukčních změn přinášejících úspory ve výrobě a její urychlování, docházelo také k rozvolňování výrobních tolerancí, začaly být používány na výrobu oceli nižší kvality a vymizely jakékoliv požadavky na kvalitu vnějších povrchových úprav pistolí. Střenky pistolí Typ 14 byly původně opatřovány pro asijské země typickým tvrdým a velmi odolným lakem Urushi. Netýkalo se to jen pistolí Typ 14, Japonci ho také používali na první revolvery Typ 26 nebo na pažby pušek Ariska Typ 38 nebo Typ 99. Technika aplikace byla ale náročná a Japonci postupně přistoupili k užití naprosto běžného laku, kdy každou střenku čtyřikrát přelakovali. Po srpnu 1944, když oficiálně skončila výroba v Kokubunji, se výrobní závod v Toriimatsu stal jediným výrobcem pistolí Typ 14. Bylo to období, kdy začaly počty vyrobených kusů pistolí v Toriimatsu upadat z průměrných 6 tisíc kusů měsíčně (v dubnu 1944 dokonce 8 tisíc) na méně než 4 tisíce kusů za měsíc. A bylo postupně ještě hůře, v prosinci 1944 vyrobili v Toriimatsu pouhých 1700 kusů pistolí a počty se stále snižovaly. Opět ta situace celkově souvisela s rostoucí intenzitou spojeneckých náletů, Japoncům se zásoby materiálů na výrobu jednoduše zmenšovaly. Od května do srpna 1945, kdy výroba v Toriimatsu skončila a výroba pistolí Typ 14 vůbec, se zde celkem za tyto poslední 4 měsíce vyrobilo pouhých 3100 pistolí.

Během poválečných rozhovorů, v tu dobu s již bývalými zaměstnanci zbrojovek Nambu a Nagoya Nambu, bylo jimi zdůrazňováno, že nikdy Japonci neexperimentovali s kratšími hlavněmi, než byla standardní délka 4,61'', s žádnou jinou úpravou vnějších povrchů než bylo modření a ani s jinou ráží než byla 8mm Nambu. Občas lze narazit na pistole Nambu Typ 14 v ráži .22, jedná se ale o moderní poválečné předělávky. I když v USA a u jejich spojenců byly po skončení druhé světové války pistole Typ 14 považovány spíše za zajímavý suvenýr, tak si ale našly cestu do řady asijských zemí, kde je jejich vlády a různé revoluční skupiny zařadily do své výzbroje. Týkalo se to například Thajska, Tajwanu, Indonésie nebo severní Koreje.

Za určitou variantu pistolí lze považovat ty smontované po skončení normální sériové výroby ještě před kapitulací Japonců. Jednalo se o tzv. "Poslední provedení", v angličtině nazývané LAST DITCH. Nejednalo se o nově vyrobené pistole, ale smontované z dílů různých výrobců. Hojně byly používány díly z Kokubunji, které byly do Toriimatsu poslány o rok dříve po uzavření tohoto závodu. Ale lze se na pistolích setkat i s díly z Tokyo a Kokura Arsenal nebo z Nagoya Arsenal, výrobní Chigusa. Často byly díly také kanibalizovány z poškozených pistolí poslaných do zbrojovky k opravě. Některé díly na pistolích nesou dokonce značku v podobě "X", což byly vyřazené díly, které neprošly inspekcí. Některé díly na pistolích nejsou ani úplně dokončené či postrádají modření. Tudíž jinak řečeno, pistole Posledního provedení byly v Toriimatsu poskládány z nesčíslovaných dílů nebo i z dílů bez jakéhokoliv čísla. Tyto pistole měly obecně velmi hrubé opracování a nenesly žádnou finální inspekční značku. Zjevně byly inspektoři přesunuti do výroby, která byla prioritou nehledě na kvalitu. Stejně tak se tyto pistole poslední výroby vyznačovaly absencí sériových čísel a datumů výroby na rámech. Počet taktosmontovaných pistolí je dohadován na tři tisíce kusů. Další zajímavou variantou Nambu Typ 14 jsou pistole s řezem na levé straně ilustrující funkci pistole, sloužící k instruktážním a školním účelům. Jinou zajímavostí byla pistole určená k ověřování kvality nábojů. Nad nábojovou komorou měla komínek, ve kterém byl umístěn píst. Povýstřelové plyny tlačily na píst a ten deformoval v komínku umístěný kovový disk (většinou měděný). Po jeho vyjmutí bylo možné "odečíst" míru jeho poškození a tím určit výši tlaku v komoře po výstřelu. Oba typy těchto pistolí, s řezem a k ověřování kvality nábojů jsou dnes velmi vzácné a fyzicky jsem se s nimi doposud nesetkal.

K pistolím mám i některá příslušenství, leckdy vzácnější, než jsou pistole samotné.

1. Návod k obsluze (manuál).

Je textově velmi obsáhlý, ale o kompaktním rozměru 12,7x9,2 cm, psaný v japonských znacích a původně tištěný na bílém papíře. Díky svému stáří jsou již jednotlivé stránky mého manuálu zažloutlé. První vydání manuálu proběhlo 27. listopadu v roce 1925, čili v roce, kdy byla pistole zavedena do výzbroje císařské armády. Součástí manuálu jsou dvě rozkládací přílohy s nákresy a diagramy zobrazující samotnou pistoli, jednotlivé její díly, její funkci, postup nabíjení a rozborku. Všechny výtisky manuálů obsahují nákresy pistolí výhradně s malým lučíkem spouště. Součástí příloh jsou mimo pistole samotné také nákresy pouzdra se závěsným ramenním a opaskovým řemenem, vytěrákové tyčky a náboje. Na hřbetu manuálu je uveden jeho název. Rozměry obou příloh po rozložení jsou 50x34,5 cm, čili jejich rozložením vznikají informačně hodnotné půlmetrové plachty.

2. Náboje 8x22 mm (8mm Nambu).

Náboj byl vyvinut byl ve společnosti Tokyo Artillery Arsenal pod vedením Kijira Namba jako součást vývoje nové pistole Typ 1902 (Grandpa Nambu), vycházel z náboje 7,63x25mm pro pistoli Mauser C96 a stal se standardním pistolovým nábojem Japonska až do roku 1945. Jedná se o náboj se středovým zápalem, mosaznou bezokrajovou nábojnicí se zúženým krčkem, zápalkou typu Berdan a celoplášťovou olověnou střelou se zakulacenou špičkou. Pláště střel byly vyráběny nejdříve z kuproniklu (slitina mědi a niklu) nebo cínu a po roce 1942 se vyráběly výhradně již jen olověné střely s měděným pláštěm. Zajímavostí je, že náboj byl zprvu Japonci označován dost vágně a to jako "8 milimetrový náboj do automatické pistole Nambu". Toto označení vycházelo z "Plánu na vývoj automatické pistole Typ 30" (Meiji 30=1987), kdy byl takto od roku 1987 označován projekt vývoje nové služební pistole Japonců. Tento vágní název vydržel až do ledna roku 1929 (Showa 4,1), kdy byl náboj oficiálně zaveden do služby pod názvem "8 milimetrový služební náboj". Čili se značným zpožděním, v době když již byla samotná pistole přijata do výzbroje císařské armády i námořnictva, byla sériově vyráběna dvěmi zbrojovkami a náboj byl již reálně využíván. Základní rozměry nábojů byly následující: celková délka: 32 mm; délka nábojnice 21,6 mm; průměr střely 8,12 mm. Dna nábojnic nebyla jakkoliv značená. Prvotní balení nábojů bylo po 50 kusech v krabičkách z tvrdého papíru o rozměru 10x5x3,5 cm, ale v roce v 1925 v souvislosti s adopcí pistole Typ 14 došlo ke změně designu sumek a tím i ke změně balení nábojů. Nově byly náboje baleny do krabiček po 15 kusech. Pro Japonce měla tato změna výhodu v podobě lepší kontroly počtu nábojů, kdy jejich spotřeba byla v japonské armádě přísně kontrolována. Krabičky byly vyráběny z tvrdého hnědého papíru, měly nově rozměr 8,1x2x3,3 cm a na spodní i horní straně měly identifikační potisk. Vždy dvě krabičky nábojů byly svazovány provázkem a vešly se přesně do pouzdra pistole nebo sumky, která byla umístěná na opaskovém řemenu pouzdra pistole. Zajímavé je, že identifikace spočívala v označení výrobce, počtu kusů nábojů v krabičce, typu zbraně, pro kterou byly náboje určeny, data výroby...ale nikdy nebyla na krabičkách uvedena ráže. Kromě modelu Typ 14 se na krabičkách objevuje také značení Typ 94, ale náboje do obou pistolí jsou identické a dodnes není jasné, proč k tomuto rozdílnému značení Japonci přistoupili. Výrobcem nábojů byla společnost Tokyo Arsenal. Ve své sbírce mám celkem 29 originálních nábojů ve dvou originálních krabičkách, čili v jedné z krabiček jeden náboj chybí. Obě krabičky nesou označení pistole Typ 14 a jsou na spodní straně označeny 12,2 a 12,3, čili pochází z února a března roku 1937. Náboje mají střely s pláštěm z kuproniklu. Díky svému stáři papírové krabičky s vloženými náboji již obtížně drží pohromadě.

3. Pouzdra, vytěrákové tyčky.

Pouzdra na pistole Typ 14 lze poměrně jednoduše rozeznat od pouzder na jiné dřívější japonské krátké zbraně, jako byly pistole Baby a Papa Nambu nebo revolver Typ 26. Pouzdra pistolí Typ 14 mají kapsu s uzavíratelnou klopou na 2 krabičky nábojů po 15 kusech. Ostatní jmenované zbraně mají také kapsu na náboje, ale rozdíl byl v tom, že se náboje vkládaly do pouzder vždy po jednom kusu odděleně. Do pouzder pistolí Typ 14 se společně s pistolemi vkládal také druhý zásobník a vytěráková tyčka. V pozdějším období z důvodu chronického praskání úderníků i náhradní úderník. Pouzdra mají dvě možnosti uchycení, jednak jako opasková nebo měla možnost nošení přes rameno. K provlečení opasku sloužilo velké poutko, které bylo ze stejného materiálu jako samotné pouzdro. K uchycení ramenního popruhu měla pouzdra na zadní straně dvě kovová oka. Oka měla nejdříve oválný tvar, jako tomu bylo u pouzder pistolí Papa Nambu, ale jejich tvar byl záhy změněn na obdélníkový a ten vydržel až do konce výroby. Žádné pouzdro s oválnými oky jsem doposud fyzicky nezaznamenal, pouze na fotografiích. Vzhled a provedení pouzder se mírně lišil výrobce od výrobce. Pouzdra byla pevná, kožená, uzavíratelná pomocí klopy s přezkou, pistole v nich byly dobře fixovány a velmi dobře v nich byly chráněny. Pouzdra byla na klopě uvnitř značena datem výroby a identifikací výrobce s výjimkou posledních pouzder válečné výroby. Vyráběná byla z kvalitní hovězí usně v celé řadě barev od červené, přes červenohnědou až po světle hnědá pouzdra. Pouzdra z prasečí kůže jako tomu bylo u pistolí Baby Nambu žádná zaznamenaná nejsou, nicméně ke konci roku 1942 byl materiál na výrobu pouzder změněn. Jednalo se nově o pogumovaná plátěná pouzdra opět v různé paletě barev. Japoncům se zjevně v průběhu druhé světové války kůže nedostávalo. Výskyt těchto plátěných pouzder je vzácnější a je to škoda, protože se jedná o dost unikátní pouzdra napříč všemi vojenskými pouzdry. Bohužel, kožené pouzdro bylo skončení druhé světové války mnohem lepším válečným suvenýrem než méně atraktivní plátěné pouzdro, i proto jsou plátěná vzácnější. Z roku 1942 (Showa 17) také pochází zajímavá varianta "tranzitních" pouzder, kdy mají koženou klopu, ale tělo pouzder je plátěné. V době, kdy došlo ke změně lučíku spouště na větší (rok 1939) došlo také k nezbytné změně vnitřního uspořádání pouzder. Snaha uzavřít pistoli s větším lučíkem v původním pouzdře bez úpravy může vést k poškození jeho přezky.

Za několik let se mi povedlo nashromáždit 8 originálních pouzder, dochovaly se v různé kvalitě. Pět kožených a tři plátěná pogumovaná pouzdra. Plátěná jsou ještě tvrdší než i tak dost tvrdá pouzdra kožená. Všechna tato pouzdra mají očka na náhradní úderníky, umístění je vedle kapsy na náboje. Se třemi pouzdry se náhradní úderník dokonce dochoval, jedná se o kratší verzi úderníku o délce 73 mm. Pouzdra měla kvalitní obšití a nelišila se jen z hlediska použití materiálů na jejich výrobu. Zásadní rozdíl byl také v přezce klopy. U prvních typů pouzder byl používán jako přezka jednoduchý kožený pásek o šířce 24 mm a zhruba ve jeho třetině jeho délky byla umístěna mosazná destička s očkem ve tvaru klíčové dírky. Do očka zapadal trn na pouzdře a tím se pouzdro uzavíralo. Pouzdro sice drželo zavřené, ale nijak zvlášť dobře, ideální řešení to nebylo. Od roku 1940 došlo ke změně, přezka byla odpružená, pouzdro drželo lépe zavřené a nehrozilo také zlomení kožené přezky. Očko si stále zachovalo tvar klíčové dírky, ale nově bylo menší a již nebylo k přezce nýtováno jako tomu bylo do roku 1940. Toto odpružené provedení pouzder vydrželo až do konce výroby do roku 1945. Lišil se i materiál použitý na výrobu oček přezek, stejně tak i trnů pouzder. Čtyři moje nejstarší kožená pouzdra mají koženou přezku, mosazné očko velkého typu přinýtované čtyřmi nýty a mosazný trn. Vyrobena byla do roku 1939. Poslední kožené pouzdro mám pozdější provedení, vyrábělo se mezi lety 1940-1941 a má očko menšího typu vyrobené z oceli. Očko poniklované a pouzdro má odpruženou přezku. Ocelový a poniklovaný je i trn. Toto pouzdro mám jen jedno. Všechna tři zbývající plátěná pogumovaná pouzdra vyrobená po roce 1942 mají očka různých tvarů a velikostí, ale pořád menšího typu. Očka jsou natřená černou barvou a přezka je vždy odpružená. Natřeny černou barvou jsou i trny, ty se dělaly také v modřeném provedení.

K pouzdrům mám i několik vytěrákových tyček, kdy tyčka byla 165 mm dlouhá. První tyčky byly ocelové ponechané v barvě kovu nebo poniklované, pozdější provedení bylo modřené. Zasouvaly se do ok v hlavní kapse pouzdra, kde byla umístěná pistole a společně s nimi také náhradní zásobník. Na jedné straně byly tyčky zakončeny očkem pro čistící hadřík, na druhé straně měly zakončení ve tvaru písmene "Z". Jednalo se o další z unikátních japonských konstrukčních řešení, kdy zahnutý konec tyčky bylo možné zasunout do otvoru jezdce podavače zásobníku. Pružina zásobníků byla dost tuhá a podavač šel při páskování nábojů stáhnout mnohem snadněji tyčkou než tomu bylo prstem za pomocí jezdce. Toto řešení bylo specifické pro pistole Typ 14, předcházející verze pistolí Grandpa, Baby a Papa nic takového neumožňovaly, stejně tak ani navazující pistole Typ 94.

Nambu Typ 14

Fotogalerie: NAMBU TYP 14