Během mé letní dovolené v USA se mi podařilo navštívit tři zajímavá muzea. Muzeum zbraní NRA ve Fairfaxu, námořní muzeum Interpid Sea, Air&Space Museum v New Yorku a námořní muzeum Buffalo Naval Park ležící v centru Buffala.
O MUZEU NRA
Muzeum NRA (Národní střelecké asociace) uceleně mapuje historii amerických palných zbraní. Tato asociace v USA lobuje za práva občanů na držení zbraní a to na základě Druhého dodatku ústavy Spojených států amerických. Byla založena v roce 1871 a na svých webových stránkách uvádí, že sdružuje více jak 5 miliónů členů. Muzeum se nachází v poklidném městečku Fairfax, vzdáleném asi půl hodiny jízdy autem od centra Washingtonu. Na rozdíl od oblíbeného, ale hektického New Yorku působí obdobně klidným dojmem i samotný Washington. NRA disponuje vlastní moderní krytou, 50-yardovou střelnicí. Střelnice je otevřená jak pro členy NRA, tak i pro veřejnost. Je zde možné střílet z pistolí a revolverů do ráže .500 S&W, z pušek do ráže .460 Weatherby Magnum, ale i z brokovnic. Z brokovnic je možné střílet pouze jednotnými střelami (tzv. slugy). Náboje z ocelovými jádry, stejně tak i zbraně na černý střelný prach jsou zakázány. Bohužel je možné střílet pouze vlastními zbraněmi, takže jsem neměl žádnou možnost si zde ten den zastřílet. Při příjezdu k budově NRA je dostatek naváděcích cedulí, jak se na střelnici dostat, což se ale o muzeu říci nedá. Našel jsem pouze jednu informativní cedulku, že vchod do muzea se nachází v jižní věži. Navzdory normální otevírací době byly ale dveře této věže zavřené. Až poté co jsem přes intercom vysvětlil, že chci navštívit muzeum jsem byl vpuštěn dovnitř. Následně mne čekala už jen dvě milá překvapení. Za prvé, vstupné do muzea nebylo žádné. A za druhé to, že muzeum bylo v době mé návštěvy téměř bez lidí. Ocitnul jsem v ničím nerušeném zbraňovém ráji. Jelikož se v muzeu nachází přibližně 2500 zbraní, tak se asi nedá poctivě projít vše, co muzeum nabízí. Ale každý, kdo má rád zbraně si zde rozhodně přijde na své. Nenabízím přehled toho, co lze v muzeu najít, spíše jen můj osobní pohled na to, co mi v muzeu přišlo zajímavé.
SBÍRKA ZBRANÍ R.E.PETERSENA
Hned při vstupu do muzea se nachází soukromá sbírka R. E. Petersena (1926-2007), který během svého života vybudoval nakladatelské impérium, vydávající celou řadu časopisů týkajících se aut a zbraní. Mezi nejznámější pravděpodobně patří v USA populární Hot Rod a Guns&Ammo. Důležitá je ale jeho sběratelská činnost, kdy dle jeho přání byla posmrtně část jeho sbírky čítající kolem 400 kusů palných zbraní věnována muzeu NRA. Jednalo se tak o největší dar zbraní ve prospěch NRA v její 140 leté historii. Petrsenovi je také pro zajímavost připisováno první skolení ledního medvěda krátkou zbraní a to revolerem v ráži .44 Magnum.
Pro mne impozantní byla jeho sbírka kulometů Gatling. Jen málo zbraní v historii je tak slavných nebo působivých jsou tyto kulomety. Navzdory své dlouhé výrobní historii jich nebylo vyrobeno mnoho, celkem asi pouhých 1300 kusů napříč všemi modely. Přeživší kusy jsou dnes skutečnou a velmi hodnotnou raritou. Americká armáda tuto zbraň přijala do své výzbroje až v roce 1866, čímž byla mimo jiné odstartována spolupráce se zbrojovkou Colt´s Patented Firearms Manufacturing Company v letech 1866-1903. Všechny modely kulometů Gatling v tomto období vyráběl právě Colt. Richard Jordan Gatling ale sestrojil první prototyp kulometu již v roce 1861 v počátcích Americké občanské války. První měsíce války měly za následek šokující počty obětí. A tak vznikla Gatlingova myšlenka na zbraň, která by snížila počty obětí na bojištích, ale i v táborech, kdy vojáci podléhali různým nemocem. V listopadu 1862 obdržel na vynález patent a kulomet Model 1862 byl poprvé nasazen na straně Severu, čili Unie v bojích u Petersburgu (1864-1865). V té době dosahoval kulomet ráže .58 rychlosti střelby zhruba 200 ran za minutu. Nikdy se však v případě Gatlingových kulometů nejednalo o plně automatickou zbraň, rychlost rotace svazku hlavní udávající kadenci střelby byla vázána na to, jak rychle byl střelec schopen otáčet klikou. A tak v roce 1911 označila americká armáda kulomety za zastaralé a vyřadila je z výzbroje. K vidění v muzeu byly například dva kusy pozdějšího desetihlavňového modelu Gatling 1883, kdy jeden se dochoval ještě v originální dřevěné přepravní bedně a druhý z roku 1885 byl umístěn na velké kolové lafetě. Vystavený model na lafetě měl boční kliku a dosahoval kadence 800 ran/minutu. Model 1883 měl dvě sady mířidel, každou na jedné straně kulometu a ty umožňovaly střílet náboji ráže .45-70 se střelami o váze 405 nebo 500 grainů bez jakékoliv korekce. Tyto kulomety byly neuvěřitelně efektivní proti hromadným útokům. Jedná se o opravdu elegantní zbraň, hlavně byly chráněny jednotným mosazným pláštěm zabraňující vniknutí nečistot, ale například i mořské vody do mechanismu kulometu. Takže se Model 1883 stal populární i u amerického námořnictva. I tato verze určená pro americké námořnictvo a to z roku 1884 byla v muzeu k vidění. Zajímavostí byl i vystavený dobový výkres komplikovaného nabíjecího bubnu Accles ve tvaru „americké koblihy“, namontovaný na zmiňovaném Modelu 1883 (armádním i námořním). Jednalo se o nabíjecí systém na 104 nábojů ráže .45-70. Výkres podepsal osobně James Accles! Jednalo se o pozoruhodný, ale také nejkomplikovanější nabíjecí systém pro Gatlingovy kulomety. Zároveň se jednalo o první systém, kdy nabíjení nebylo závislé na gravitaci a tudíž nepodléhalo vlivu nerovnosti terénu. Náboje byly rotorem bubnu, který byl poháněn klikou kulometu tlačeny po spirálové drážce směrem k rotujícím hlavním, tudíž tento systém zaručoval konzistentnější a vyšší rychlost střelby. Ze všech nabíjecích systémů Gatlingových kulometů byl nejrychlejší. Nicméně měl jepičí život. Znečištění, promáčknutí tenkých stěn nebo nepřátelský zásah dokázaly buben a tudíž i kulomet úplně vyřadit z provozu. Armáda se záhy opět vrátila k systému Bruce (rovný zásobník, který šel směrem ze shora doplňovat v podstatě nepřetržitě).
Mezi Petersenovou sbírkou byla také vystavena celá řada nádherných rytých zbraní, jako Colt Python s náhradní hlavní a náhradním válcem nebo překrásná kazeta z roku 1980 s dvěmi Colty Peacemaker a dvěmi Colty New Frontier se stavitelnými hledí s pažbičkami ze slonoviny a se skeletonovou zlacenou nástavnou pažbou. Dále pár pozlacených rytých Rugerů Blackhawk Hollywoodského herce a kaskadéra Arvo Ojala, zdobený Sig Sauer P210 z roku 1991 vyrobený k 700 letému výročí švýcarské konfederace, nemohly chybět ani zlacené pistole 1911, či řada dalších. Mne však nejvíc zaujala „Fena“ FN 1910 z roku 1911 v ráži .32 ACP, v matném stříbrném provedení, s perleťovými střenkami a rytinami pravděpodobně všude mimo spouště a dvojice zásobníků. Pistole byla uložena v krásném původním originálním dřevěném boxu a asi mne zaujala hlavně proto, že se nejednalo o žádnou novodobou produkci. Z mého pohledu byly všechny ryté zbraně uměleckými skvosty.
Vrcholem Petersonovy sbírky však bylo vlastnictví všech 3 kusů brokovnic Parker Invincible (nepřemožitelný). Brokovnice společnost Parker Brothers vyráběla v letech 1867 až 1937, než přešla do majetku společnosti Remington, kde byla nakonec v roce 1942 výroba těchto brokovnic úplně zastavena. Společnost stihla za dobu své existence vyrobit 243 tisíc brokovnic. Brokovnice Parker Brothers jsou do dnes známé svou kvalitou a řemeslným zpracováním a mezi sběrateli jsou v současnosti velmi vyhledávané. Společnost vyráběla brokovnice v devíti úrovních kvality, tak aby si je mohl dovolit každý. Deváté řady vznikly pouze 3 kusy označované jako Invincible a byly vyrobeny na oslavu výročí počtu 200 tisíc vyrobených kusů. Pocházejí přibližně z roku 1929 a dvě jsou v ráži 12GA a jedna v ráži 16GA. Všechny tyto tři brokovnice jsou v muzeu NRA vystaveny a jejich hodnota je odhadována na 5 miliónů dolarů. Tím se jedná o nejhodnotnější brokovnice dnešní doby. V muzeu nechybí ani kolekce Petersenových osobních zbraní, jako revolver Freedom Arms v ráži .454 Casull se zaměřovačem Leupold nebo Colty Python, Dan Wesson D11 a W12, Smith&Wesson Model nebo revolver Smith&Wesson Model 48-2 v ráži .22 Magnum (.22 WMR).
ZBRANĚ HOLLYWOODU
Pro každého filmového nadšence musí být rozhodně zajímavá kolekce zbraní Hollywoodu z celé řady filmových trháků. Spojené státy jsou filmová velmoc a jinde tyto zbraně na vlastní oči možné vidět není. Díky mému koníčku dálkové střelbě začnu výčet některých vystavených zbraní odstřelovačkou Remington 700/Mk 13 v ráži .300 Win Mag z filmu Americký sniper z roku 2014. Hlavní roli zde ztvárnil Bradley Cooper, režie se ujal Clint Eastwood a notoricky známý film popisuje válečné zkušenosti legendárního odstřelovače US Navy Seal Chrise Kylea. Kyle byl velkým fandou ráže .300 Win Mag a dosáhl s touto puškou většiny svých potvrzených zásahů. Naprostou ikonou vystavených Hollywoodských zbraní byl revolver Smith&Wesson Model 29 ráže .44 Mag, použitý Clintem Eastwoodem (inspektorem Callahanem) ve filmové sérii Dirty Harry. Konkrétně v prvních dvou dílech Dirty Harry (1971) a Magnum Force (1973) této pětidílné série. Callahan používal revolver s hlavní o délce 6,5 palce. V padesátých letech, kdy byl revolver představen, se jednalo nejvýkonnější krátkou ruční palnou zbraň, ale spíše jen pro některé nadšence a lovce. Filmová série Dirty Harry ale tento revolver neuvěřitelně proslavila a obchodníci v USA měli problém revolvery vůbec udržet na skladě. I já mám díky těmto filmům jeden doma. Z prvního filmu série byla v muzeu vystavena i samonabíjecí pistole P38, která se objevila v rukou Andrewa Robinsona, který ztvárnil sériového vraha Scorpia. Co se pak dále týká Clinta Eastwooda, tak byla v muzeu k vidění samonabíjecí puška M1 Garand z nezapomenutelného filmu Gran Torino nebo dvouhlavňová brokovnice W. Richards z nesmrtelného westernu Nesmiřitelní. Oba tyto filmy sám Eastwood také režíroval. Dalšími filmovými zbraněmi byly například lehký kulomet Saco Defence M60 E3, který se objevil ve dvou akčních filmech a to Rambo: První krev se Sylvesterem Stallonem z roku 1982 a Commando s Arnoldem Schwarzeneggerem z roku 1985. Dále pak za zmínku stojí třeba páková opakovačka Winchester Model 1887 z Ghost Ridera s Nicholasem Cagem nebo malá samonabíjecí pistole Baby Nambu z filmu Dopisy z Iwo Jimy. Nelze nezmínit revolver Smith&Wesson model 30 Tima Rotha z legendárního Tarantinova filmu Pulp Fiction. Je to ten revolver, který drží v ruce Pumpkin (přítel Honey Bunny) při úvodní loupežné scéně. Vytavena byla i celá řada jiných Hollywoodských zbraní.
JOHN M. BROWNING A PISTOLE 1911
J. Browning a 1911. Celým jménem John Moses Browning byl génius v oblasti konstrukce zbraní na přelomu 19. a 20. století a v muzeu mu logicky byla věnována velká pozornost. Narodil se v roce 1855 v Utahu a zemřel na srdeční příhodu v roce 1926 v belgickém Luytchu. První zbraň vyrobil již ve 13 letech v puškařské dílně svého otce a ve 24 letech obdržel svůj první patent na jednorannou zadovku. Patent od něho koupila společnost Winchester Repeating Arms Company a pušku uvedla na trh pod označením Model 1855, známou spíše pod označeními „High Wall“ a „Low Wall“. Celkem patentů obdržel 128. Zbraně, které zkonstruoval, vyráběla celá řada věhlasných zbrojovek jako Winchester, Remington, Colt, Stevens, Savage nebo Fabrique Nationale de Herstal. Vytvořil ikony jako brokovnice 1897 (pumpa), samonabíjecí brokovnice Auto 5, automatická puška/lehký kulomet M1918 (BAR), kulomety M1919 a M2, pákové opakovačky Winchester 1886, 1892, 1894, 1895, samonabíjecí pistole Colt 1903 a 1908 Pocket Hammerless, FN 1910 (s tímto typem pistole s.v.č. 19.074 spáchal dne 28. června 1914 Gavrilo Princip v Sarajevu atentát na následníka rakousko-uherského Františka Ferdinanda d´Este), HP. A hlavně 1911, legendu, která prošla oběma světovými válkami, Korejskou válkou, válkou ve Vietnamu, ale za tu dobu jen jedinou výraznější obměnou a to v roce 1924 na verzi A1. Geniální je i samotný systém uzamykání závěru pistole 1911 pomocí dvou žeber na hlavni zapadajících do vybrání v závěru, kdy k odemknutí dochází krátkým zákluzem hlavně a poklesem její zdaní části pomocí řetízkového článku. Tento systém byl zkonstruován za účelem zvládání výkonné ráže .45 ACP a do dnešních dnů se příliš nezměnil. Výrobně levnější provedení ze 70. let, kdy uzamčení probíhá pomocí vnějšího hranolu nábojové komory do výhozního okénka závěru, lze najít na většině moderních samonabíjecích pistolí.
Vývoj nové americké služební zbraně byl vynucen trpkými zkušenostmi během filipínského konfliktu, kde se projevila v té době standardní revolverová ráže .38 Long Colt jako skutečně slabá. První z vystavených vývojových modelů v muzeu byl Colt 1900 v ráži .38 ACP (pozor, nejedná se o náboj .380ACP/9mm Browning, jehož vznik je datován až později k roku 1908). Zajímavostí této pistole bylo hledí, které zároveň sloužilo jako manuální pojistka a při sklopení směrem dolů hledí blokovalo dopad kohoutu na zápalník. Jelikož se toto řešení příliš neosvědčilo, Colt poté továrně předělával dřívější verze pistolí na verzi s pevným hledím. Což byl příklad i vystavené pistole, v nejčastějším provedení, s hladkými střenkami a továrně instalovaným pevným hledím. Pozdější provedení Coltu 1900 zhruba od čísla 3000 mělo již originálně z výroby instalované hledí pevné a tyto pistole nedisponovaly žádnou mechanickou pojistkou. Sériové číslo vystavené pistole bylo 618, takže se jednalo skutečně o jednu z prvních Browningových samonabíjecích pistolí. Další vzácnou vystavenou pistolí byl Colt 1905, první Browningova samonabíjecí pistole komorovaná na náboj .45 ACP. Dodatková tabulky k pistoli uváděla, že se vyrobilo pouhých 6.000 kusů těchto pistolí a ta vystavená měla sériové číslo 3.537. Společnost Colt se pokoušela s touto pistolí prosadit na vojenském, ale i komerčním trhu. Ale až prvním modelem pistole, která vyhověla armádním testům a byla přijata do výzbroje dne 29. března 1911 byl Model 1911, později známý jako M1911. V závěrečných armádních testech jasně Colt zvítězil nad pistolí společnosti Savage.
Pro mě překvapivě byla v muzeu dost zastrčená druhoválečná pistole M1911A1 od společnosti Singer, která se například v aukci v Rock Islandu v roce 2017 prodala za neuvěřitelných 414 tisíc dolarů (10 miliónů korun). Byla vystavena se třemi dalšími, sériově vyráběnými pistolemi M1911A1 a to od společností Remington Rand, Colt a Union Switch&Signal. Samostatně byla vystavena i pistole M1911A1 od společnosti Ithaca, takže zde byli zastoupeni všichni výrobci vojenských pistolí M1911A1 z období druhé světové války. Společnost Singer proslula před válkou výrobou šicích strojů, nikoliv zbraní. V popisku pistole bylo uvedeno, že má sériové číslo S800124 a pochází z roku 1941. Jednalo se o pistoli vyrobenou v rámci tzv. studijní zakázky, jejímž cílem bylo vyhodnotit reálnost výroby pistole M1911A1. Vyrobena byla u Singeru pouze malá série pistolí M1911A1 čítající pouhých 500 kusů v rozsahu sériových výrobních čísel S800001 až S800500. Pistole byly poté dodány do státní zbrojovky Springfield Armory a jejím prostřednictvím byly za války distribuovány letectvu (US Army Air Force). Vojenským autoritám neunikla vysoká kvalita vyrobených pistolí a tak se díky svým možnostem přesného strojírenství věnoval Singer nakonec v období druhé světové války sofistikovanější výrobě, jako byly třeba komponenty do bombových zaměřovačů letadel. Společnost obdržela ještě objednávku na dalších 15.000 kusů pistolí, ale ta byla z popsaných důvodů později zrušena. A to je důvodem, že více pistolí nikdy vyrobeno Singerem nebylo a tak se jedná o jedno z nejvzácnějších provedení ikonické 1911-ky. V muzeu jsem se dozvěděl, že stejnou objednávku obdržela i společnost Harrington&Richardson Arms Company, jejíž pistole ale nikdy do armádní výzbroje přijaty nebyly. Společnost byla v tu dobu v procesu reorganizace z důvodu bankrotu a tak zůstalo u výroby maximálně 20 kusů, než byla objednávka v roce 1942 zrušena. Tuto pistoli jsem v muzeu vystavenou nenalezl a informace o jakémkoliv dnes existujícím kusu mi ani není známa.
Zjevně před druhou světovou válkou vznikl i nápad cvičné pistole 1911, v muzeu byl vystaven jeden z 25 vyrobených prototypů pistole od Springfield Armory z roku 1914. Nejrpve bylo uvažováno s užitím náboje .22 short, ale vystavený model pistole byl již komorován na náboj .22 LR. Spíše se ale jednalo o konverzní sadu skládající se z hlavně a dynamického závěru závěru s pouzdrem, která šla usadit na libovolný rám pistole 1911. Konverzní sada nesla označení “U.S. SPRINGFIELD ARMORY NO 12” na pouzdře, samotný závěr měl číslo 15 hned za hmatníkem na levé straně. Rám byl standardní Model 1911 se sériovým výrobním číslem 102.547. První světová válka však realizaci této myšlenky cvičné pistole odložila.
Na stojanu společně s Coltem 1900 a 1905 byla ještě jedna raritní pistole, přechodový model mezi verzemi M1911/M1911A1, označený v muzeu jako Colt 1926 (původ tohoto jejich značení netuším). Tato pistole je jednou z 10.000 kusů vyrobených pro armádu společností Colt na základě kontraktu ze dne 12. června 1923. Měly standardní značení prvního modelu na pravé straně závěru “MODEL OF 1911 U.S.ARMY”. Pistole však měly vylepšení druhého modelu A1 a tím byly prodloužení ostruhy dlaňové pojistky, výřezy ve tvaru půlměsíce v rámu za spouští, vyklenutý domeček bicí pružiny, spoušť byla zkrácena a na dotykové ploše dostala vroubkování, širší mušku a pažbičky bez charakteristických kosočtverců. Tento přechodový model vystavený v muzeu zjevně nedisponoval zkráceným palečníkem kohoutu, typickým pro model A1. Pistole byly vyráběné v rozsahu sériových výrobních čísel 700.001 až 710.000 a vystavená pistole měla číslo 702.148. Typickým znakem těchto pistolí je kruhová inspekční značka “WTG”, umístěná na levé straně rámu nad tlačítkem vypouštění zásobníku. Což byly iniciály inspektora, kapitána Waltera T. Gortona.
Rozhodně mne také zaujala pistole Model 1911 vyrobená na sklonku první světové války v roce 1918 společností North American Arms. Je známé, že dodavateli pistolí M1911 v průběhu první světové války byly společnosti Colt a státní zbrojovka Springfield Armory, která však v průběhu roku 1917 zastavila výrobu pistolí z důvodu potřeb opakovací pušky Springfield 1903. Menší množství pistolí vyrobila i společnost Remington Arms UMC, přesněji 21.677 kusů. Méně známý je fakt, že zakázku na výrobu pistolí obdržela i kanadská společnost North American Arms Company. Udáváno je, že bylo vyrobeno přibližně 50 kusů, které ale nikdy armádě dodány nebyly a jsou dnes velmi vzácné a sběrateli vyhledávané. Jednalo se skutečně jen o vzorkovou výrobu, vystavená pistole nenesla ani žádné sériové výrobní číslo. Za pozornost stály také další pistole, jako norská licenční kopie Coltu M1911 vyráběná v závodě Kongsberg Vaapenfabrikk se sériovým číslem 211, dle dodatkové tabulky vyrobená v roce 1914.
DALŠÍ NEMÉNĚ ZAJÍMAVÉ ZBRANĚ
Jinou zajímavou pistolí k vidění v muzeu, se kterou se příliš běžně není možné setkat, byla samonabíjecí kapesní pistole Colt Model 1908 Vest Pocket v ráži .25 ACP, zde z roku 1917. K vidění byla tato malá pistole také v postříbřené verzi s rytinami a perleťovými střenkami, v originální kazetě, pocházející přibližně z roku 1926. Byla to oku opravdu lahodící pistole. Nemohla v muzeu chybět ani originální pistole Browning HP z období okupace Belgie nacistickým Německem. Krásné byly vystavené armádní revolvery Model 1917. Během první světové války vyráběly zbrojovky Colt a Smith&Wesson tyto revolvery jako doplněk k pistolím 1911, komorovány byly stejně jako pistole na pistolový náboj .45ACP. Vytažení nábojnic umožňovaly dva půlměsícové klipy, které urychlovaly i nabíjení, každý na 3 náboje. Vystaveny byly revolvery obou dvou výrobců.
Pozoruhodné byly klony, na koleni vyráběné kopie pistole 1911 Vietkongu z období války ve Vietnamu. Dle informačních tabulek muzea byly tyto vietnamské pistole vyráběny čistě účelně, postrádaly jakékoliv bezpečnostní prvky nebo i vývrt hlavně. Na výrobu komponentů byly užívány snadno dostupné materiály, jako třeba železniční koleje. Pistole neměly žádná sériová čísla a nelze ani určit, kdy přesně byly vyrobeny. Takže je třeba se spokojit s rozsahem let válečného konfliktu 1955-1975. Ráže pistolí byla stejná jako u amerických armádních zbraní .45 ACP.
Jinou koncepcí nízkonákladové pistole byl primitivní FP-45 Liberator (osvoboditel), komorovaný v ráži .45 ACP. Označení FP se odvíjelo od krycího názvu Flare Pistol, signální pistole a pistole postrádají jakékoliv značení. Jednalo se o americkou, druhoválečnou, malou jednorannou pistoli, lisovanou z plechu a následně bodově svařenou, mimo hlavně a závěru. Hlaveň byla v podstatě trubka o délce 4’’ a to bez jakéhokoliv drážkování. Liberator byl vystaven ve velmi zajímavém řezu, kdy byla zjevná jeho naprosto jednoduchá konstrukce a možnosti uskladnění nábojů v jeho rukojeti. Výrobcem byla divize Guide Lamp společnosti General Motors a během června až srpna roku 1942 vzniklo v průběhu 11 týdnů zhruba milion kusů těchto pistolí. Tempo výroby bylo závratné, pistole se skládal jen z 23 dílů a výrobní čas na sestavení jedné pistole činil pouhých 7,5 sekundy. Pistole byly shazovány na okupovaných územích americkými letadly v povoskované papírové krabici, společně s 10 náboji, obrázkovým návodem, jak pistoli obsluhovat a tyčkou na vyndání vystřelené nábojnice. Se svým Liberatorem jsem si byl i zastřílet, kdy zbraň na krátkou vzdálenost fungovala celkem přesně a spolehlivě. Mohla i plnit svůj účel v podobě překvapení a zásahu nepřítele a odebrání mu jeho plnohodnotné zbraně. Ale jen na první dobrou, šance byla na zásah ozbrojeného protivníka spíše jen jedna, přebití zbraně za pomocí vytlačení prázdné nábojnice kolíkem mi zabralo skutečně dlouhou dobu a tak je asi správné rčení, že samotná výroba pistole zabrala méně času než její přebití.
Liberator se dokonce dočkal následovníka v podobě pistole nazývané Deer Gun (jelení zbraň), vyvinutou CIA v období války ve Vietnamu, kdy měla sloužit jihovietnamským partyzánům v bojích proti severovietnamským vojákům (NVA). Opět se jednalo o jednorannou pistoli, kdy v roce 1964 bylo vyrobeno 1.000 kusů. Stejně jako liberátor tato pistole postrádá jakékoliv značení nebo sériové číslo. Komorována byla na náboj 9mm Luger a nemyslím si, že je příliš pravděpodobné se s jakoukoliv dochovanou pistolí Deer Gun mimo NRA muzeum setkat.
Asi není nikdo, kdo by neslyšel o „Tommy Gun“, čili samopalu Thompson. Zbraň amerických vojáků za druhé světové války, ale také policistů a gangsterů především z období prohibice v USA ve 20. a 30. letech dvacátého století, jako byl třeba Al Capone. Samopal byl proslulý svou spolehlivostí a zastavovacím účinkem ráže .45 ACP. Samozřejmě se jedná o zbraň s možností střelby dávkou, ale i jednotlivými ranami. Vyvinul ho americký armádní důstojník John Taliaferro Thompson, který byl v roce 1917 po vstupu USA do první světové války povýšen až do hodnosti brigádního generála. I když byl samopal vyvíjen v období první světové války, nikdy do bojů nezasáhl. V muzeu bylo vystaveno několik modelů samopalů, od relativně známých a běžných, až po raritní. V každém případě, pohled na jakýkoliv Thompson potěší, ale ještě více si z něho zastřílet. Na střílení s modelem 1928 ve verzi full auto vzpomínám strašně rád. Kromě modelů 1928, 1928A1, M1 a M1A1 zde byl vystaven také model 1921 se sčíslovaným 100 ranným bubnovým zásobníkem. Teoretická kadence tohoto modelu byla 800 ran za minutu. Jednalo se o první sériový model, kdy společnost Colt vyrobila 15.000 kusů na objednávku společnosti Auto Ordnance, kterou v roce 1916 založil J.T. Thompson. Nikdy však tento model nebyl přijat do americké armádní výzbroje. Od roku 1926 byly nabízena verze s kompenzátorem Cutts na ústí hlavně, který zlepšoval chování zbraně při střelbě dávkou. Nově byly tyto modely značeny jako 1921AC, kdy verze bez kompenzátoru nesly označení 1921A. Vystavený samopal měl sériové výrobní číslo 1.435 a dle informační tabulky pocházel z roku 1921 a byl to tedy jeden z prvních vyrobených samopalů Thompson vůbec. Skutečně historická vzácnost. U samopalu byla připojena fotografie Winstona Churchilla, jak drží v ruce tento model samopalu a má v ústech svůj typický doutník. Tato verze 1921 měla dynamický závěr se zpožděným otevíráním, které fungovalo na principu Blishova zámku. Druhoválečné verze M1 a M1A1 již měly závěr čistě dynamický. Charakteristickými prvky tohoto ranného modelu byla přední vertikální rukojeť s vybráními pro prsty (rovné předpažbí bylo použita až u modelu 1928A1), chladící žebra na hlavni a stavitelné hledí (vše zrušeno u druhoválečných modelů M1 a M1A1) a vyšší kadenci střelby, než tomu bylo u následujícího modelu 1928 (snížení kadence vyplývalo z požadavku amerického námořnictva). Dalším raritním modelem byl 1927, se sériovým výrobním číslem 4.979 , kdy na žádost policie se jednalo o samonabíjecí zbraň, tudíž bez možnosti střelby dávkou. Opět byl vystaven s bubnovým zásobníkem na 100 nábojů.
PISTOLE AMERICKÝCH GENERÁLŮ
Mé pozornosti neunikly osobní pistole amerických generálů, jako byla třeba pistole Colt model 1903 Pocket Hammerless v ráži .32 ACP pro Douglas MacArthura (poději pětihvězdičkového generála) z doby jeho působené ve funkci ředitele vojenské akademie ve West Pointu v letech 1919-1922. Mimo jiné, model 1903 byla první Browningova pistole s dlaňovou pojistkou a od roku 1926 byla opatřena i pojistkou zásobníkovou. Později za druhé světové války vznikla tradice, kdy americká armáda začala vydávat Coltovy samonabíjecí pistole svým generálům. Jednalo se o kapesní pistole v rážích .32 nebo .380, respektive o modely 1903 nebo 1908 Pocket Hammerless. Byly to jediné zbraně, které si kdy mohl příslušník americké armády po odchodu z aktivní služby ponechat. Na tyto pistole bylo dodatečně armádou raženo značení „US Property“. V roce 1972 začaly být tyto vysloužilé pistole nahrazovány výkonnějším modelem M15 v ráži .45 ACP, za jejichž vývoj byla zodpovědná zbrojovka Rock Island Arsenal. Jednalo se o zmenšeninu pistole 1911A1 s hlavní o délce 4,25’’. V muzeu byla vystavena tato pistole generálmajora Johna C. Raaena, Jr. s úžasným sériovým číslem G02. Čili se jednalo o druhou vyrobenou pistoli, vyrobeno bylo pouze tisíc kusů pistolí se sériovými čísly G01 až G01000. Je třeba ale dodat, že se nejednalo o kompletně novou výrobu, ale byly použity a upraveny rámy služebních pistolí Colt M1911A1. Zmiňovaná pistole G02 nesla na levé straně závěru značení „General Officer Model R&A” a ve výřezu levé střenky hodnost a úplné jméno J.C. Raaena, Jr., znak zbrojovky RIA se nacházel na střence pravé. Pistole se vyráběla až do roku 1984.
ZBRANĚ CIZÍCH VELMOCÍ
Mimo amerických nechyběly ani zbraně cizích velmocí, které do bojů s USA vstupovaly buď na straně spojenců nebo nepřítele. Za Německo tu nemohla chybět pistole Borchardt C-93 (7,65x25mm Borchardt), v plně kompletní kazetě včetně nástavné pažby vylepšující míření, rezervních zásobníků a příslušenství. Mylně je často považována za první samonabíjecí pistoli, což ale není pravda. Těmi byly pistole Slavator Dormus a v těsném závěsu Schönberger Laumann, přičemž zůstalo jen u výroby několika málo prototypů z důvodu neúspěchu obou designů u Rakousko-Uherských armádních zkoušek. Za první komerčně úspěšnou pistoli lze ale Borchardt C93 považovat zcela určitě, vyrobeno ji totiž bylo celkem 3.100 kusů. Z důvodu absence sériového výrobního čísla v popisku zbraně jsem ale neidentifikoval, zda pistole pochází z produkce Loeweho (Ludwig Loewe & Co., Berlín) nebo DWM. Loeweho verze je vzácnější. I když si myslím, že pistole světu žádné zásadní konstrukční novinky nepřinesla, tak první použití některých prvků na zbrani revoluční bylo. Jednalo se především o kloubový závěr, který byl převzatý z Maximova kulometu a odnímatelný zásobník, který zase pocházel z pušek Lee-Metford a Lee-Enfield. Zásobník byl umístěn v rukojeti pažby a tlačítko vypouštění zásobníku bylo umístěné na levé straně nad pažbičkou za lučíkem spouště. A toto řešení se do dnešních dní příliš nezměnilo. Pistole je na první pohled charakteristická svou téměř vertikální rukojetí. Pistoli do své výzbroje žádná z armád světa nezavedla, významným milník byly ale testy švýcarské armády z června roku 1897. Švýcaři sice pistoli vytýkali její velké rozměry a s tím související nepraktičnost, špatnou ergonomii, byla tím ale započata cesta ke vzniku slavné Lugerově pistoli P.08 a dnešním moderním samonabíjecím pistolím obecně. Německo bylo zastoupeno také jednou z prvních "take down" rozkládacích pušek pro přežití pilotů Luftwaffe. Určenou pro obranu před různými druhy nebezpečných zvířat či lovu při sestřelu v severní Africe. Puška měla 3 hlavně, nahoře dvě brokové v ráži 12GA a dole jednu kulovou ve výkonné lovecké ráži 9,3x74R, což byla populární koncepce evropské lovecké zbraně na počátku 20 století. Pušku vyráběla společnost JP Sauer&Sohn a v muzeu byla uložena v originálním, odolném hliníkovém transportním obalu, rozložená na dvě části. Označována je jako M30 a vzhledem k malému počtu 2500 vyrobených kusů se jedná o extrémně vzácnou zbraň, i kusy ve špatném stavu jsou dnes vysoce cenné na sběratelském trhu. Výstřední byla německá „dvouhlavňovou pistole“ ukrytá ve sponě pásku v ráži 7,65mm pocházející z rozmezí let 1937-1940. Pistole se uchovala kompletní v originálním papírovém obalu
Co se týká císařského Japonska, tak zde byla vystavena kolekce různých služebních armádních i námořních krátkých zbraní, jako byl revolver Typ 26 nebo pistole Papa Nambu, Nambu 14 nebo 94. Vystavena zde byla i pistole Baby Nambu, což byla záložní pistole japonských důstojníků. Do žádné výzbroje nikdy přijata nebyla, ve své době byla velmi drahá, stála 2,5 násobek měsíčního platu absolventa vojenské akademie v hodnosti poručíka a tak si ji pořizovali spíše starší důstojníci a to za své. Dle výrobního čísla 745 se jednalo o běžnější variantu od Tokyo Arsenal, nicméně ale ani ta není příliš často k vidění. Vystaveny byly i japonské dlouhé zbraně, kde nejvzácnějšími byly odstřelovací puška Typ 97 nebo prototyp skládací parašutistické pušky Test Type 1 z roku 1941. Japonci byli při vývoji této pušky „velmi inovativní“. Jako základ použili karabinu Typ 38, jejíž pažbu v krčku přeřízli na 2 kusy a spojili mechanismem, který připomíná pant od dveří. Pant byl zajištěn otočnou pákou v kombinaci s křídlovou matkou nebo maticí s drátovým očkem. Něco takového samozřejmě fungovat nemohlo, ale tento vývoj přinesl cenné zkušenosti při konstrukci sériového provedení Typ 2, vycházející z Ariskaky Typ 99. Prototyp Test Type 1 je vzácná zbraň, vyrobeno bylo 200-300 kusů. Zajímavá byla i japonská signální pistole Typ 90 užívaná výhradně námořnictvem. Pistole měla 3 hlavně a mohla střílet třemi různými barvami. Černá barva měla vyloženě maskovací efekt, bílá barva sloužila k osvětlení okolí za soumraku nebo v noci a různé barvené světlice sloužily jako signalizační. Hlavně měl průměr 26 milimetrů a pistole pocházela někdy z období mezi lety 1930-45. Existoval ještě Typ 10 signální pistole, který využívala armáda, ale námořní Typ 90 je mnohem vzácnější. Vyloženě výstřední záležitostí byla japonská armádní pistole Nambu Typ 14, která měla průhledné plastové střenky a pod levou střenkou byl obrázek jakési polonahé Japonky. Původ této úpravy jakkoliv vysvětlen nebyl, pravděpodobně individuální záležitost. Za Japonsko byly vystaveny nejen zbraně, ale i například americká vlajka, údajně ta poslední, která vlála na hoře Suribači na japonském ostrůvku Iwodžima. Jednalo se o připomínku jedné z nejkrvavějších bitev američanů v Pacifiku na sklonku druhé světové války. To nejzajímavější ze sbírky japonských zbraní v době mé návštěvy v muzeu chybělo. A to japonská kopie samonabíjecí pušky M1 Garand, komorovaná na japonský náboj 7,7x58 mm (který se užíval u japonské pušky Typ 99), známá pod označením Typ 5. Nicméně oficiální japonské značení této pušky, včetně dochované výrobní dokumentace bylo „Typ 4 Automatická puška“. Těsně před koncem druhé světové války vyrobilo císařské námořnictvo díly na 200 kusů zbraní, ale samotných pušek bylo smontováno pouhých 125, z důvodu blížícího se konce druhé světové války. Výroba probíhala v námořní zbrojovce v Jokosuce, nacházející se na západním pobřeží Tokijského zálivu. Ostatně i dva američtí veteráni, kteří si pušky přivezli zpět domů jako suvenýr, také potvrdili, že zbraně nalezli právě ve zbrojovce v Jokosuce. Zásadním rozdílem v konstrukci Typu 5 kromě užití ryze japonského náboje byla zásobníková schránka na 10 nábojů, kdy americká puška M1 Garand měla schránku jen nábojů osm. Celý japonský program samonabíjecích pušek se vždy ale pohyboval výhradně v rovině experimentální nebo v rovině prototypů a to z několika důvodů. Japonci považovali samonabíjecí pušky v porovnání s opakovačkami za zbytečně drahé a vojenské zbrojovky neměly kapacity a ani kvalifikovanou pracovní sílu na výrobu tohoto typu zbraně. Navíc konzervativní japonští důstojníci považovali samonabíjecí pušky za příliš plýtvající střelivem. Takže dnes narazit na jakoukoliv japonskou samonabíjecí pušku je velká vzácnost. Když jsem se ptal, proč není puška Typ 5 v muzeu vystavena, tak mi jeden ze zaměstnanců muzea sdělil, že puška byla dočasně přesunuta na výstavu do Kalifornie. Bohužel. Puška Typ 5 nesla v muzeu takzvané označení TREASURE.
ZBRANĚ TREASURE
Jako Treasure (v překladu Poklad) je v muzeu označován soubor celkem 79 kusů zbraní, těch nejvýznamnějších a nejvzácnějších, kterými muzeum disponuje. Obvykle těch, se kterými se lze mimo NRA setkat jen výjimečně nebo spíše vůbec. V muzeu ke všem z nich existuje bohatý popis. Mezi Treasure zbraně patří již ze zmiňovaných tři brokovnice Parker Invincible, samonabíjecí pistole 1911A1 od společnosti Singer, samopal Thompson model 1921, japonský Garand a nebo revolver Smith&Wesson Model 29 z filmové série Dirty Harry.
Další zbraní treasure byl velkolepě vystavený prototyp samonabíjecí pušky z roku 1942, kterou zkonstruoval William B. Ruger na základě opakovačky Savage model 1899, známé též jako Model 99 v ráži .250-3000 Savage (.250 Savage). V podstatě tím položil základy svého budoucího impéria a zajistil si tím práci u státní zbrojovky Springfield Armory jako konstruktér vojenských zbraní. Ráži zachoval, ale pušku překonstruoval, tak aby pracovala v samonabíjecím režimu za pomoci odběru povýstřelových plynů z hlavně. Je to ten možná nejvzácnější Ruger, ten který započal psát dějiny jedné z nejvýznamnějších zbrojovek na světě, Sturm, Ruger&Company.
V muzeu byla vystavena kolekce revolverů Eda McGiverna, jednoho z nejrychlejších střelců všech dob. McGivern se narodil v roce 1874, od mala ho fascinovaly zbraně a v období mezi světovými válkami cestoval napříč Amerikou a demonstroval svůj rychlý a efektivní styl střelby z jedné nebo dvou ručních zbraní naráz. Z počátku používal samonabíjecí pistole, ale postupně zjistil, že dokáže mnohem rychleji střílet z dvojčinného revolveru. Jeho specialitou bylo zasahování letících cílů a zasahování dvou cílů dvěma revolvery současně. Rychlostřelbě zasvětil svůj život a v 58 letech, 20. srpna v roce 1932 vytvrořil ve střeleckém klubu v Jižní Dakotě rekord, kdy stihl vypálit 5 ran za 0,45 sekundy. Střílel na terč typu Bulls Eye na vzdálenost cca 5 metrů a všech 5 ran bylo umístěno v jeho černém středu, navíc bylo uvedeno, že pětiranná položka nebyla větší než půl dolarová mince té doby (dohledal jsem, že 50 centová mince vyráběná v letech 1916-1947 měla průměr 30,63 mm). Do dnes nebyl tento record překonán. A to ani Jerry Mickulekem, který 25. září 2003 dosáhl času 0,57 sekundy. Sice úctyhodného času, nicméně pomalejšího. McGivern byl jedním z nejrychlejších střelců všech dob a do dnes je skutečnou střeleckou legendou. Revolver, se kterým tohoto rekordu dosáhl byl Model 38/44 Outdoorsman, což byla sportovní verze dvojčinného revolveru 38/44 Heavy Duty. Tento Model 38/44 Heavy Duty nebyl v podstatě konstrukčně ničím jiným, než třetí model revoleveru .44 Hand Ejector, který využíval velký rám N. Rozdíl byl ale v tom, že model 38/44 Heavy Duty byl komorovaný na speciální náboj .38/44 S&W, lišící se od ráže .38 Special vyšší počáteční rychlostí a větší penetrací střely. Sportovní model 38/44 Outdoorsman byl představen 21. Listopadu 1931, zhruba rok a půl poté, co byl na trh uveden model 38/44 Heavy Duty. Tudíž se jednalo o relativně nový typ revolveru, když s ním McGivern dosáhl světového rekordu. Sportovní verze byla vyráběna pouze modřená s jednou délkou hlavně 6,5’’. Prvně byly u tohoto modelu použity také nové pažbičky Magna jako standardní. 38/44 Outdoorsman se vyráběl 10 let a to až do roku 1941, než USA vstoupilo do druhé světové války a vyrobeno bylo pouhých 4.761 revolverů (i když po druhé světové válce byla jeho výroba 10. srpna 1946 opět obnovena). McGivernův revolver nebyl zjevně ale úplně ve standardním výrobním provedení, na první pohled jsem si všiml, že měl zvětšený lučík spouště. Byl označen jako treasure a na pravé zadní části rámu měl umístěnou mosaznou plaketu s rytým textem popisující tento rekord. Druhým jeho revolverem v kolekci treasure byl jeho revolver SAA. Však i zbraně jiných amerických exhibičních rychlostřelců, jako byly Annie Oakley, Ad Topperwein, Arlayne Brown nebo Herb Parsons, byly zařazeny do skupiny treasure. Jednalo se především o revolvery. Z mého pohledu lze konstatovat, že tedy né všechny zbraně treasure vystavené v muzeu musí být nutně unikátní v celosvětovém měřítku. Některé jsou spojené výhradně s muzeem NRA nebo čistě s americkými událostmi jako byly teroristické útoky z 11. září 2001, jinými historickými událostmi, či významnými osobnostmi Spojených států amerických, jako byli olympijští střelci, prezidenti Eisenhower, Bush, Roosvelt nebo policejní hrdinové.
Z těch zbraní treasure, které stojí dále za zmínku bych jmenoval prototyp pušky Mauser, nejstarší známou pušku, kterou vyrobili bratři Mauserové ve spolupráci s obchodním zástupcem společnosti Remington Arms Company v Evropě, Samuelem Norrisem, který poskytl finanční zázemí. Vznikla úpravou francouzské pušky Chassepot Model 1866, což byla jehlovka s odsuvným rotačním závěrem nabíjená zezadu po vzoru Dreysse. Modifikovaná puška je označována jako Norris-Mauser 67/69, využívala celokovovou nábojnici namísto papírové, jako tomu bylo u jehlovek a patentována byla v USA 2. června 1868 (číslo patentu 78.603). A toto je právě ten kus pušky, který byl předložen americkému patentovému úřadu k ověření nově vyvinuté funkce závěru a byl také prezentován různým vládním činitelům na obou stranách Atlantiku. Novým prvkem, ostatně užitým v budoucnu u všech pušek Mauser bylo to, že k napnutí bicího mechanismu docházelo současně s pohybem závěru, kdy u jehlovek Chassepot bylo nutné nejprve napnout bicí mechanismus ručně a poté bylo možné teprve otočit klikou závěru a závěr posunout směrem dozadu. Bicí pružina pušky Norris-Mauser byla plochá listová a ve své podstatě se jednalo o zadní část kliky závěru. Za zmínku jistě stojí, že samotný otočný odsuvný závěr ale nebyl nápad Paula Mausera, ale nýbrž německého vynálezce Johanna Nikolause von Dreysse, otce jehlovek nabíjených zezadu (prvním modelem zavedeným do německé armády byla pěchotní puška model 1841). Puška Norris-Mauser disponovala také vytahovačem souvisejícím s užitím celokovových nábojnic a vyhazovačem umístěným v pouzdře závěru. Puška vážila 4 kilogramy, celková délka činila 1,3 metrů a nedisponovala jakoukoliv manuální pojistkou. Vystaven byl i navazující vývojový model, někdy nazývaný prozatimní nebo 1869/70, který vylepšoval nedostatky předchozí verze zbraně v podobě ploché listové bicí pružiny jakožto dělené kliky závěru, kdy v případě vniknutí nečistoty nebo sněhu mezi obě části se puška stala nefunkční, případně se pružina mohla zlomit, úzkých výrobních tolerancí a absence jakékoliv manuální pojistky. Pružina byla nahrazena vinutou a manuální pojistka byla umístěna na pravou stranu pouzdra závěru. Tento model disponoval dvěmi verzemi závěru, kdy jedna z nich umožňovala natažení bicího mechanismu také i bez toho, aby bylo manipulováno s klikou závěru. Není známo, že by některá z těchto dvou verzí závěrů byla patentována. Tento vývoj vedl postupně až k zavedení pušky Mauser do armádní výzbroje německého císařství v roce 1872 jako náhrada jehlovek Dreysse a to v podobě jednoranné pěchotní pušky Mauser Model 1871, s válcovým odsuvným závěrem, užívající 11mm náboj plněný černým prachem a celokovovou nábojnicí. Už od prvního prototypu se jednalo o správný vývojový směr.
Krásná byla také rytá a vykládaná brokovnice z roku 1800, kterou daroval Napoleon Bonaparte markýzi Faulte de Vanteaux z Limoges, generálovi jeho armády. Další zajímavou zbraní byla samonabíjecí puška Mandragon, mexického konstruktéra Manuela Mandragóna. Puška byla ve své době vzniku v roce 1908 dost nadčasová, fungovala na principu odběru povýstřelových plynů plynovým kanálkem z vnitřku hlavně. V počátcích první světové války ji využívali němečtí letci, než byly do výzbroje zavedeny kulomety.
Historickým klenotem byla pistole Savage, ráže .45 ACP se sériovým výrobním číslem 2. Byl to prototyp samonabíjecí pistole, který konkuroval při testech v roce 1907 na novou americkou služební zbraň Browningově pistoli Model 1905 a zbraním dalších výrobců, jako byly revolver Webley&Scott, pistole Luger od DWM, revolver od Smith&Wesson, pistole společností Bergmann, White-Merril nebo konstruktéra W.B.Knobleho. Do výzbroje ale nikdy zavedena nebyla, novou služební zbraní se stal model 1911 od Coltu a jednalo se tak o první a jediný pokus společnosti Savage o vývoj vojenské krátké palné zbraně.
A na závěr treasure zbraní něco neuvěřitelně cenného. Dlouhá historie výroby celé řady revolverů Smith&Wesson byla odstartována v roce 1857 Modelem 1 se sériovým výrobním číslem 1. Zároveň se také jednalo o první americkou zbraň, pro kterou byla využita celokovová nábojnice. Revolver byl 7 ranný a byl komorován na nový náboj .22 short vyvinutý společností Smith&Wesson pro tento revolver. Náboj byl plněný černým prachem. Model 1 byl postupně zdokonalován a vyráběn ve 3 výrobních provedeních, kdy toho prvního provedení bylo v letech 1857-1860 vyrobeno cca 11.000 kusů. Revolver ve své době zaznamenal ohromný úspěch. Vystaven v muzeu byl ten s výrobním číslem 1, první revolver společnosti Smith&Wesson. Navíc se dochoval v originálním balení z materiálu Gutta Percha, kde na víku je společně s vyobrazením revolveru nápis „Vyráběno pouze společností Smith&Wesson Springfield Massachusetts“.
COLT A WINCHESTER, LEGENDY DIVOKÉHO ZÁPADU
Na konci devatenáctého století naprosto dominovali americkému zbrojnímu průmyslu dva výrobci zbraní, Colt a Winchester. Respektive jejich zbraně, revolver Colt SAA a páková opakovačka. Těchto zbraní nedozírné materiální i historické hodnoty byla v muzeu vystavena opravdu spousta, včetně pistole Volcanic společnosti New Heaven Arms. Nevýhody pušek Henry spočívaly především v absenci předpažbí a pak trubicový zásobník pod hlavní nabíjený zepředu (na 15 nábojů) u pušek Henry nebyl ideálním konstrukčním řešením. Střelec byl nucen držet pušku za hlaveň, která se zahřívala a pak posunovač nábojů se mohl zastavit o střelcovu ruku a pušku znefunkčnit. Nabíjení na koni bylo obzvlášť složité. Nedostatky byly odstraněny u následujícího modelu Winchester 1866, kdy tento model měl již předpažbí a v předpažbí pod hlavní měl umístěn trubicový zásobník, plněný zezadu otvorem uprostřed v pravé části pouzdra závěru pušky. Zásobník byl chráněn proti znečištění odpruženou nabíjecí klapkou. I když bylo skvělé vidět na vlastní oči originální pušku Henry, tak v muzeu byl k vidění ještě větší skvost. Kromě zmiňovaných obou verzí pušek Henry/Winchester zde byl vystaven jeden z prvních ručně dělaných prototypů Winchestrovky 1866, který se vyznačoval masivním kusem železa kolem klapky a nenesl žádné sériové výrobní číslo. V popisu stálo, že více informací není známo a tento kus zbraně bude podroben další badatelské činnosti.
KURIOZITY
V muzeu nechyběly ani kuriozity typické pro Ameriku, jako třeba Col Detective Special v ráži .38 Special z roku 1975, určený pro jakéhokoliv nadšeného lovce upírů. Revolver byl postříbřen a opatřen bohatou rytinou všude mimo kohoutu, spouště a pažbiček. Umístěn byl v dřevěném obalu z ebenového dřeva ve tvaru rakve, kde s revolverem byla i lahvička se svěcenou vodou, dále jakýsi malý dřevěný kůl se šroubovací rukojetí, který se měl zjevně do svěcené vody namočit a zabodnout do srdce upíra, antiupíří zrcátko (upír by v něm neměl být vidět) a 7 nábojů ve tvaru kříže. Střely byly odlité ze stříbra ve tvaru upířích hlav. O rytinu se zasloužil rytec Leonard Francolini a nepodařilo se mi dohledat, že by se člověk mimo NRA muzeum mohl s něčím obdobným setkat. Celkové provedení bylo naprosto precizní a když jsem se na zbraň zadíval pozorně, tak jsem objevil netopýra vyrytého na válci a kříž na ústí hlavně. Prostě úlet, ale přiznám se, že bych klidně chtěl mít tento revolver na likvidaci upírů doma ve sbírce.
SPORTOVNÍ ZBRANĚ
Součástí muzea byla také sbírka moderních sportovních pušek a pistolí. Pro sportovní střelce může být zajímavá kolekce zbraní pro střelbu olympijských disciplín, mne z této oblasti zaujala víceméně jediná zbraň a to milióntý vyrobený kus samonabíjecí pistole Ruger Standard .22LR, který byl dozdoben rytinami a zlacením. Střenky byly vyměněny za slonovinové, ale s typickým logem společnosti Sturm, Ruger&Company, ptákem Phoenixem v červené barvě se zvednutými křídly. Uprostřed znaku však chybělo typické písmeno R. Pistole se vyrábí již od roku 1949 a byl to první výrobek společnosti založené W.B. Rugerem několik let po skončení druhé světové války. Byla koncipována jako pistole pro sportovní, nenáročnou terčovou střelbu a tzv. plinking. Pistole je úspěšně vyráběna až do dnešních dnů a to v podobě modelu MK IV. Teno kus se sériovým výrobním číslem 1.000.000 byl vyroben v roce 1981, v době, kdy my u nás měli totalitní režim.
Ještě se krátce zmíním o námořních muzeích Interpid Sea, Air&Space Museum v New Yorku a námořním muzeu Buffalo Naval Park.
Muzeum Interpid Sea, Air&Space je umístěné na letadlové lodi USS Interpid v New Yorku. Je to možná jedno z nejkrásnějších muzeí tohoto druhu na světě. Jedná se o loď z roku 1943, která přežila několik náletů kamikadze a zásah torpédem. Je možné si prohlédnout loď samotnou, ale i celou plejádu historických letadel jako je F-14 Tomcat, F-16 Fighting Falcon, AV-8C Harrier, E-1B Tracer, nebo nádherný torpédový bombardér TBM-3E Avenger. Je možné zhlédnou také nadzvukový letoun Concorde Britských aerolinií. A v neposlední řadě je možná i prohlídka stísněných vnitřních prostor ponorky USS Growler z dob studené války. Jednalo se o jednu z prvních amerických ponorek s jadernou výzbrojí.
Druhé muzeum Buffalo Naval Park je umístěné ve městě Buffalo, které leží poblíž kanadských hranic. Na muzeum je potřeba si připravit poměrně hodně času. Je možné si tady detailně projít křižník USS Little Rock a ponorku USS Croaker. Součástí muzea je ještě torpédoborec USS The Sullivans, ale ten přístupný není. Křižník Little Rock byl uveden do provozu v červnu roku 1945 a již do bojů druhé světové války nestihl zasáhnout. Tento původně lehký křižník byl postupně ponechán v rezervách Atlantické flotily a v roce 1957 byl přestavěn na raketový křižník. Torpédoborec Sullivans měl jiný osud. Je pojmenován na počest pěti bratrů Sullivanových, kteří všichni zemřeli při námořní bitvě v Guadalcanalu v roce 1942 na palubě USS Juneau. Tento torpédoborec se účastnil bojů druhé světové války i Korejské války. Ponorka USS Croaker proslula potopením několika japonských lodí v období druhé světové války.
.jpg)
.jpg){kind=small}
.jpg)
.jpeg)
