Mauser model 1918 T-Gewehr byl zkonstruován Fiedelem Feederlem, hojně byl využíván německou císařskou armádou v roce 1918 na sklonku první světové války, měl tu čest být první specializovanou protitankovou puškou a zároveň jedinou protitankovou puškou užitou v bojích první světové války. Ve své podstatě se jedná o "přerostlou" opakovačku typu Mauser (pozor, Mauser 1918 je ale jednoranná zbraň), vážící zhruba čtyřikrát tolik co pěchotní puška Mauser 98 německé armády. Zbraň disponuje pistolovou rukojetí a v přední části předpažbí je vybavena uchycením pro dvojnožku. Za zmínku jistě stojí, že na zbraň lze uchytit i lehčí dvojnožku z německého kulometu Maxim 08/15, avšak originální dvojnožka Mauseru 1918 nemá horizontální vyztužovací příčku, tak jak tomu bylo u zmiňovaného kulometu. Obsluhu zbraně zajišťovala dvoučlenná osádka, kdy jeden nesl a obsluhoval zbraň a druhý nesl munici a zastával také funkci pozorovatele. Ke střelbě z této zbraně však byli vycvičeni oba členové obsluhy. Vzhledem ke značné váze zbraně přesahující 16 kilogramů nebyla předpokládána střelba z jiné než statické polohy v leže. Puška nebyla vybavena žádnými konstrukčními prvky eliminující zpětný ráz jako například úsťovou brzdou nebo měkkčenou botkou pažby. Puška byla komorována na náboj výkonostně srovnatelný s americkým .50 BMG, který byl schopen prorazit pancíř kteréhokoliv tanku první světové války. Bezpochyby zajímavá je přezdívka, kterou si puška v německé armádě získala a to "ELEFANT-BUESCHE", čili puška na slony. Puška byla hrozivým protivníkem pro tehdejší tanky. Na druhé straně manevróvání s puškou bylo těžkopádné, měla velký zpětný ráz, né příliš vysokou kadenci střelby a měla velký hluk výstřelu. Zpětný ráz byl natolik silný, že zlomenina klíční kosti nebyla výjimkou a němečtí střelci žertovali, že se jedná o třírannou pušku, kdy nejprve proběhne výstřel z pravého ramene, poté z levého ramene a po třetí ráně se střelec odebere do nemocnice. Výsledekem bylo, že v realitě se střelec a asistent střelce obvykle ve střelbě střídali. Nicméně v boji, kdy bylo potřeba tank opakovaně zasáhnout více ranami, vždy pro vystřídání střelců nebyl prostor. 

Impulzem pro vývoj této zbraně byl nový fenomén na bojištích první světové války - tank. Britský vynález, který byl utajován až do podzimu roku 1916, kdy byl poprvé nasazen v nejkrvavějším střetnutí první světové války a to v bitvě na Sommě. Jelikož účinek náboje ráže 7,92mm byl v puškách a kulometech proti novým obrněným monstrům nedostačující (a to i v případě užití průbojné munice), stal se prioritou němců vývoj protitankové zbraně. Neméně důležitým poažadavkem německé císařské armády byla také zbraň, která by byla schopna efektivně zasahovat proti nepřátelským letounům. Toto byl podnět pro vznik extra velkého, 13-ti milimetrového Maximova vodou chlazeného kulometu, který by byl účinný jak proti letounům tak i proti tankům. Byl znám pod označením "TANK-UND FLIEGER-ABWEHRWAFFE", čili protitanková a protiletadlová zbraň, zkráceně TuF, též označovaný jako MG18. Kulomet se nikdy nedostal do sériové výroby, kdy zůstalo u výroby pouhých 50-100 kusů, místo plánovaných šesti tisíc. Narozdíl od jednoranné protitankové pušky T-Gewehr, kterých bylo od května do listopadu 1918, kdy skončila první světová válka, vyrobeno celkem 15.800 kusů. Vývoj protitankové pušky Němci zahájili ke konci roku 1917, kdy jím byla pověřena dne 27. listopadu 1917 společnost Mauser v Obendorfu. Její první vzorek byl představen velení císařské armády 19. ledna 1918 a již v březnu téhož roku se na frontě objevily první kusy této zbraně a to ještě před tím, než se plně rozběhla sériová výroba v květnu roku 1918. Výroba v Obendorfu dosahovala v létě 1918 objemu 100 kusů pušek denně, s cílem navýšení výroby na 300 kusů denně, tak aby byl splněn kontrakt na dodávku 30.000 kusů pušek v lednu 1919. K čemuž ale nikdy nedošlo. 4. září 1918 se na frontě vyskytovalo 4.632 protitankových pušek Mauser 1918. Mnoho sběratelů mylně označuje protitankovou pušku jako TuF, přičemž se jedná o zjevný nesmysl. Jen těžko si lze představit protiletadlové využití jednoranné pušky. Část protitankových pušek T-Gewehr přešla do výzbroje Reichswehru (tzv. Říšské obrany fungující v období meziválečného Německa v letech 1919-1935, než z ní vznikl Wehrmacht). Toto je případ i mé zbraně, kdy na vrchní straně pouzdra závěru a levé straně pažby můžeme nalézt označení 1920, které dle odborné literatury věnující se značení na vojenských puškách Mauser značí vojenský majetek z období Výmarské republiky, čili majetek Reichswehru. Tuto mojí teorii potvrzuje publikace Jiřího Fencla o protitankových puškách, kde uvádí, že Reichswehr měl k roku 1932 ve výzbroji 1074 kusů těchto pušek. Čímž se z mé pušky stává sběratelská rarita, jííný takovýto kus zařazený do výzbroje Reichswehru jsem nezaznamenal. Mimo jiné se na jednotlivých dílech zbraně vyskytuje celá řada přejímacích značek. 

Jak již bylo v tomto článku zmíněno, zbraň je jednoranná, nedisponuje nábojovou schránkou či odnímatelným zásobníkem. Ovšem Němci měli také ve vývoji samonabíjecí verzi protitankové pušky, které však bylo vyrobeno pouhých pár kusů a tyto kusy nikdy nezasáhly do bojů na frontové linii. Samonabíjecí verze této zbraně se vyznačovala jednořadým zásobníkem na 5 nábojů a odpruženou botkou za účelem absorpce zpětného rázu. Palba by mohla být vedena rychleji s větší pravděpodobností vyřazení tanku z boje. Protitankové pušky měly v německé armádě spíše dobrou pověst, ale objevovaly se i názory negativni. Jejich zastavovací účinek byl sice vysoký, ale počet zastavených tanků touto zbraní byl nízký a značně zaostával za očekáváními. Penetrace pancíře dosahovala ve 100 metrech úrovně 26 mm (při kolmém 90° zásahu). Vzhledem k tomu, že pancéřování tanků za první světové války nebývalo silnější než 12 mm, dokázala puška probít pancíř všech tehdejších tanků. Nízký počet tanků vyřazených z boje ale souvisel s tím, že obecně nestačil pouze jeden výstřel k jeho vyřazení. Bylo potřeba více zásahů, které proniknou pancířem, tak aby došlo ke zranění či usmrcení posádky tanku nebo ke zničení zbraní či pohonu tanku. Dalším faktorem pro úspěšné použití zbraně bylo to, že po proniknutí pancířem musela mít kulka stále ještě dostatek energie. Proto byly vedeny tréninky střelců, tak aby se úhel dopadu kulky pohyboval v rozmezí 60-90^o a maximální vzdálenost pro zásah byla do 200-300 metrů. Čím se zásah více blížil kolmému a čím byla vzdálenost, ze které byla vedena střelba kratší, tím byl pravděpodobnější účinek v cíli. Kulky, které zasáhly pancíř pod úhlem 50^o a menším se obvykle pouze odrazily a pro tank nebyly hrozbou. Pušky byly účinné až v posledních měsících války, kdy rostl počet zbraní na frontě a byla vyvinuta taktika koordinované střelby více střelců na jeden tank. Problémem však kromě obrovského zpětného rázu bylo také to, že spousta kulek pancíři tanků vůbec nepronikla nebo střelec vůbec nevystřelil z obav z tanku samotného. Palba mohla být vedena až na vzdálenost 500 metrů, hledí je stavitelné, cejchované od 100 m do 500 m vždy po sto metrech. Praktická kadence dosahovala rychlosti 6 ran/min. Zbraň má nápadně velké pouzdro závěru i závěr, který je konstrukčně podobný známému Mauseru 98. S tím rozdílem, že kromě dvou uzamykacích ozubů v přední části závěru má závěr protitankové pušky ještě další dva bezpečnostní ozuby v části zadní. Při výstřelu dochází k vysokým tlakům působícím na závěr, čímž dochází k mírnému stlačení dvou předních uzamykacích ozubů a část mechanického namáhání je tím přenášena i na dva zadní bezpečnostní ozuby. Tímto způsobem konstrukčního řešení závěru není z hlediska napětí působícího na oba přední ozuby překročena mez pružnosti (elasticity), tudíž nedochází k žádným trvalým deformacím na těchto předních ozubech závěru. Málo známým konstrukčním řešením závěrového mechanismu u protitankového mausera je to, že třetím "bezpečnostním ozubem" je samotná klika závěru, která při uzamčení závěru při výstřelu zapadá do vybrání v pouzdře závěru a plní též pomocnou bezpečnostní funkci. Typickým znakem závěru jsou tři plynové kanálky v jeho přední části.

Vývoj 13mm protitankového náboje (známeho také jako 13,25 mm) byl společným dílem společnosti Mauser a muničky Polte z Magdeburgu. Stejně jako tomu bylo u protitankové pušky, vývoj tohoto náboje byl pro Němce prioritou. Nábojnice měla rozšířený okraj, střela o hmotnosti 809 grs (52,42 g) dosahovala počáteční rychlosti 785 m/s. Náboj je také někdy označován jako 13x92 SR (= semi rimmed, česky polokrajový nebo také s drážkou a okrajem). Parametry 13 mm Mauser protitankového náboje byly následující:

• délka nábojnice: 92 mm
• celková délka náboje: 133 mm
• celková váha náboje: 1812 grs (117,43 g)
• typ střely: špičatá střela se zúženým koncem (boat tail) s tvrzeným ocelovým jádrem
• délka střely: 64 mm
• průměr střely: 13,2 mm
• váha střely: 809 grs (52,42 g)
• prachová náplň: 200,6 grs (13 g)
• úsťová rychlost: 785 m/s (z hlavně 38,75'' = 984 mm)
• značení dna nábojnice: měsíc a rok výroby, P jako Polte, T67

V případě protitankového mausera se bezpochyby jedná o sběratelsky velmi hodnotnou zbraň. Po více jak 100 letech od jejího nasazení je množství exemplářů dochovaných v muzeích a soukromých sbírkách zanedbatelné. Protitankový mauser těžko kdy začne ztrácet na své atraktivitě či hodnotě. Zbraň mám v moc hezkém originálním stavu, má původní povrchovou úpravu a čistý vývrt hlavně. Sčíslování je téměř kompletní, včetně pažby (kde je již ale hůře čitelné), šroubků, hledí, tlačky uvolnění závěru, závěru, pouzdra závěru, hlavně, lučíku, hlavňové objímky, atd. Mimo matice závěru a matice úderníku, které mají číslo 293. Doposud se mi nepodařilo sehnat ke zbrani originální dvojnožku. Ale co jsem ke zbrani o dva roky později od jejího pořízení zakoupil je nádherná originální prvoválečná dřevěná bedna, uvnitř rozdělená na 5 sekcí, na přepravu 13 mm nábojů. Má neporušené panty a na bocích původni ponosové řemeny. Na víku nese označení "METALLPATRONEN 13 m/m KALIBER", má rozměry 75x19x20 cm a vejde se do ní cca 100 nábojů.